Reklama

 

Myslíte, že přeháníme? Co se dětí týče, zapomeňte na oblíbené úsloví „upřímnost nade vše“. Ač je dětská upřímnost do určitého věku jejich života ta nejčistší a nejupřímnější ze všech upřímností na světě, může to ostatním pěkně zavařit. Určitě o tom víte své.

 

Všichni rodiče se těší na první slůvka svých ratolestí. A všichni rodiče také poznají den, kdy si budou přát, aby se nikdy mluvit nenaučily. V momentě překvapení párkrát oněměli příbuzní malého Filipa. Dnes už je to čilý prvňáček a (pro někoho naštěstí) už dávno minulo období jeho života, které by se dalo stručně charakterizovat slovy „A proč?“.

 

Je nad slunce jasné, že maminka starající se o dvouletého caparta nebude mít zrovna hromadu času k tomu, aby ho mohla věnovat návštěvám kosmetického salonu či věčným depilacím nelichotivých chloupků pod nosem. Partner pro to měl pochopení, malý synek nikoli. Patříte-li mezi majitelky „knírků“ a rodičky zvídavých dětí zároveň, své ozdoby pod nosem se pečlivě zbavujte. V opačném případě by se vaše rodina mohla stát svědky podobného rozhovoru, jako je tento:

 

„A půjdeme ven?“

„Nepůjdeme, jsi nemocný.“

„Já chci veeeeen.“

„Nepůjdeme.“

„Jo.“

„Ne!“

„…a proč máš vousy?“

 

Jeho kritickému oku o něco později neunikly ani vskutku jemné chloupky na paži babiččině. I uznal milý chlapec za vhodné optat se babičky na tento porost při první rodinné sešlosti, na níž byl přítomen. Sedl si babičce na klín, pohladil ji po tváři a pravil: „A proč máš chlupatý ruce? Vždyť nejsi kluk!“

 

Podobné neviňátko byla i tříletá Anička, která se jednoho krásného dne vracela ze společného výletu s tetou. Zastavily se v hale autobusového nádraží, posadily na lavičku a malá princezna při pohledu směrem k dalšímu čekajícímu nelítostně praví: „On je ošklivej, viď?“ A teta, která si zrovna četla jízdní řád a tvářila se, jako by onu poznámku ani neslyšela, zřejmě nepochopila, že dítko na odpovědi trvá.

 

„On je ošklivej, že jo? A proč je ošklivej?“ zazněla otázka znovu a o mnoho hlasitěji, aby to teta zase nepřeslechla. „Prosím Tě, kdo by měl být ošklivej? Nikdo není ošklivej,“ snažila se zachránit situaci. „On jóó,“ oponovala maličká, a aby se teta mohla přesvědčit sama (určitě toho strašáka přehlédla), ukázala prstíkem před sebe. Zda byl onen mladík více rozhořčen těmi výroky nebo pobaven následným rozpačitým koktáním stejně mladé tety není dodnes známo.

 

S dětskou upřímností se dostala do křížku i kolegyně Míša. Tady však hraje hlavní roli upřímná snaha pomáhat starším. Zavítaly spolu s dcerkou do nákupního střediska. A v prostoru před zeleninou narazily na postarší dámu. „Trpěla takovou tou chorobou, kdy člověk chodí trvale v předklonu. Moje slušně vychované dítko (tehdy jí bylo asi pět let) přiběhlo k té dámě a s nevinným úsměvem povídá: Co hledáte, paní? Já vám pomůžu! Bleskurychle jsem tu nevinnost samu odvlekla mezi regály,“ popisuje své perné chvilky Míša.

 

Svůj kousek ostudy si za vydatné pomoci cizího dítka utrhl i redaktor Honza. A nevyvázl z toho zrovna nejlépe. „Ještě teď se moje osmnáctiletá neteř červená, když si na to vzpomeneme. Scházely mi tři roky do třicítky, měl jsem tehdy pár měsíců po ukončení šestiletého vztahu. Protože jsem nechtěl být sám, ale nechtěl jsem se hned vrhat do nového normálního vztahu, trávil jsem dost času s výrazně mladšími dívkami. Na rovinu - střídal jsem je. A s jednou, která od našeho volnějšího vztahu čekala víc, jsem šel na hudební festival, který pořádal můj nejstarší bratr.“

 

Všechno by šlo jako po másle, kdyby se neobjevila tehdy desetiletá neteř. Nová, atraktivní a mladičká dívka po jeho boku nemohla ujít pozornosti její i rodiny, a tak se postupně kolem páru její členové nenápadně ochomýtali, aby zjistili, jestli konečně našel tu pravou. I kdyby tomu tak bylo, svou upřímností to zazdila malá příbuzná: „To je ta Iva nebo Míša?“ „Ne, Martinko, tohle je Katka,“ odbyl ji a rychle hledal, jak by odvedl řeč. Ona se ale nedala: „Já nevim, Jéňo, nevyznám se v tom. Ty máš furt nějakou jinou…“ „Náš vztah s Katkou se poté dal počítat už jen na hodiny, možná minuty," dodává Honza.

 

SOUTĚŽ

Připravila vám vaše dítka také nějakou pernou chvilku? Podělte se o svůj příběh. Ten nejlepší odměníme. Soutěžní příspěvky vkládejte do diskuze pod článkem do čtvrtečního poledne.

Ze všech dětských příběhů vybereme ten nejlepší a jeho autorka od nás dostane knihu Plavání dětí s rodiči (Irena Čechovská) od nakladatelství Grada, dětský bylinný čaj Baby Tea značky Teekanne a kuličkový deodorant Fa.