Na úvod vám předkládám jeden vtipný a ryze mužský příběh.
Děkuji nevlasatému přispěvateli a na vítězku vlasové kosmetiky si ještě chvilenku počkáme…

Jel jsem pro ženu a čerstvě narozeného syna do porodnice.
A teprve po jejich slavném uvítání, převzetí a naložení do trabanta jsem zjistil, že jsem v rozrušení zcela zapomněl cestou tam natankovat benzín. Měl jsem ho tak málo, že zkrátka první synova jízda vedla na čerpací stanici. Žena sice nadávala (a při vzpomínce na to nadává dodnes), ale kluk dostal nějakou transfuzi, nebo co, prostě vyučil se automechanikem a dneska jezdí snad se vším, co má víc než jedno kolo.

Srdečně zdraví Váš občasný čtenář vlanov (zcela holohlavý čili ten pravý účastník soutěže o vlasovou kosmetiku).

Následující příběh unikl výhře jen o malý kousek…

Dobrý den,

ráda bych Vám napsala o mém nyní již dospělém synovi, který bude za několik týdnů maturovat. Tato příhoda se stala, když mu bylo něco přes rok a byl očkován proti spalničkám. Bohužel se stalo, že vakcína nebyla úplně v pořádku a syn měl vysoké horečky, průjem a zvracel.

Okamžitě jsem s ním šla k obvodní lékařce, která nás poslala do nemocnice. Tam mi lékaři sdělili, že si syna musí nechat v nemocnici, protože hrozí dehydratace a další komplikace. Již prý mají tři mrňata, která byla také očkována, na jednotce intenzivní péče. Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli ho tam nechat.
V této nemocnici a před těmi 18 lety nepřipadalo v úvahu, že bych s Honzíkem mohla v nemocnici zůstat. Proto jsem se snažila tomu ročnímu miminu alespoň trochu vysvětlit, že máma brzo přijde a má ho ráda, ale teď musí být hodný a poslouchat jinou tetu a strejdu. Hned, jak se za mnou zavřely dveře, uslyšela jsem srdceryvný pláč, ale sestřička mě přesvědčovala, že se za chvíli unaví a bude vše v pořádku a ať přijdu druhý den odpoledne. Odešla jsem tedy domů, kde na mě čekal starší tříletý syn.

Druhý den odpoledne, když jsem se chystala do nemocnice navštívit našeho malého, zazvonil telefon a v něm se ozval hlas pana doktora, ať okamžitě přijdu do nemocnice s oblečením pro našeho Honzíka. Hrozně jsem se lekla, co se děje, ale on mi do telefonu víc nechtěl říci. Za půl hodinky jsem již čekala na chodbě dětského oddělení, přicházel ke mně pan primář a že si musím Honzíka vzít domů, protože on od té doby, co jsem odešla, což bylo více než 24 hodin, neustále brečel, odmítal veškeré jídlo i pití, když jej přivázali a nasadili mu umělou výživu, tak sebou tak mlátil, že veškeré jehly apod. vytrhal. Takové dítě tam prý ještě neměli, ostatní děti po několika hodinách rezignují a stanou se apatickými, ale on by jim tam takto zemřel. Rozhodli se proto, že mi léky pro něj dají domů a budou doufat, že se jeho stav nezhorší. Za okamžik se na konci chodby objevila sestřička a nesla v rukou zmítající se drobné tělíčko, které se všemožně snažilo vymanit z jejího sevření, to vše bylo doprovázeno naprosto neskutečným řevem a křikem. Když přišla sestřička až ke mně a položila Honzíka na přebalovaní stůl, nemohla jsem jej skoro poznat, jak mi připadalo, že za ten den zhubnul. Vůbec mě nevnímal, jen kolem sebe mlátil ručičkama i nožičkama. Stála jsem z boku a potichu jsem řekla: „Honzíčku!“ V ten moment vše ustalo, pomalu obrátil hlavičku ke mně, přestal sebou mlátit a upřel své velké oči na mě a už je ze mě nespustil. Na ten  upřený pohled do své smrti nezapomenu.

Vše dopadlo dobře a po několika dnech domácí péče byl Honzík zdravý, ale tato příhoda ve mně zůstane navždy.

    

 

Dana

 

Dano, děkujeme mockrát za ten příběh. Možná, jen ten, kdo měl někdy dítě v nemocnici, správně pochopí, co jste si se synkem zažili…

 

Přeju tvé rodině hodně zdraví a krásné Velikonoce!

Reklama