Vztahy

Úplně první článek od Meryl!

 

Jelikož dnes máme vzpomínkový den, neodolala jsem a vyhledala v archivu úplně první příběh, který pro Žena-in.cz napsala naše Meryl.

 

Přiznám se, že Střípečky ze života Meryl mě opravdu dostaly, a věřím, že i vás potěší a pohladí na duši stejně jako mě... ;o)

 

Přeji příjemnou zábavu

 

Editorka dne Nioneta

 

 

 

Střípečky ze života Meryl

Tak a je to tady. Přehoupla jsem se přes čtyřicítku, téměř vychovala dvě dcery a u uvědomila jsem si, jak ten čas letí.

Ne snad, že bych trávila hodiny před zrcadlem a počítala vrásky, to opravdu ne. Spíš se mi zdá neskutečné, jak ten čas letí a že doba, kdy mi bylo 20 a myslela jsem si, že to tak zůstane navždy, je dávno pryč. Většinu věcí, které mne v životě potkaly, si pamatuju, jako by se odehrály včera, a jenom nevěřícně kroutím hlavou, když si uvědomím, že už je to vlastně docela dávno.

Dodnes mám v paměti svůj první, uplakaný den ve školce, vybavím si vůni paní učitelky v první třídě, zjihnu při vzpomínce na Tondu z druhé třídy, se kterým jsme prožili svou první dětskou lásku… Vzpomínám si na rozechvění, se kterým jsem poprvé odjížděla do 500 km vzdáleného internátu… a později na ještě větší ve chvíli, kdy jsem se vdala a odstěhovala daleko od svých milovaných rodičů. Ublíženecky si ještě dnes uškytnu při vzpomínce na první Vánoce bez maminky a tatínka…abych se vzápětí rozzářila, když mi hlavou probleskne okamžik narození mé první dcery. Ještě teď cítím v prstech jemnost jejích vlásků a navždy mi zůstane zachován obraz jejího prvního úsměvu. Stejně jako první úsměv její mladší sestřičky, který ale nepatřil mně, ale dědečkovi. Dlužno podotknout, že právě ta mladší mi ten svůj první „ukradený“ úsměv milionkrát vynahradila, protože se od té doby směje skoro pořád.

Když zavřu oči, vidím své šťastné dcerky sedět v pokojíku na zemi, jak napjatě sledují loutkové divadlo, které jim hrál jejich tatínek. Ještě teď, po mnoha letech musím ocenit jeho nevyčerpatelnou trpělivost a neskutečnou oddanost dětskému světu svých dcer. Musím se pousmát při vzpomínce na Vánoce, kdy se tatínek tvářil velice tajemně a nechtěl ani mně prozradit, jaký dárek pro své berušky přichystal. Pod stromečkem potom za jejich vydatné trhací pomoci rozbalil obrovskou krabici, ve které byly… elektrické vláčky. Já jsem zírala trošku nevěřícně, dcerky jukaly poměrně nadšeně, a nejvíc ze všech zářil tatínek, který hned smetl všechny ostatní dárky na stranu a jal se sestavovat železnici. Několik týdnů potom vláčky vévodily naší domácnosti a já jsem si užívala poměrného klidu, neboť všichni tři seděli v pokojíku na zemi, mačkali tlačítka, zvedali plácačky, pískali na píšťalku, zkrátka hru na nádraží a Orient Expres prožívali poctivě a na plné pecky.

Po tomto krátkém období rozesmátých dětských očí a nastartovaného šťastného rodinného života mi do vzpomínek nemilosrdně vpadne černá rakev s bílým věncem a s nápisem „Milovanému tatínkovi…..“ a jména mých malých dcerušek. Slzavé období plné obrovského smutku, těžce hledaných slov, smutných dětských očiček, období plné otázek, na které jsem neznala odpověď.

Krátce na to se mi vybaví šatičky, které jsem koupila starší dcerce na její první den ve škole, posléze vysvědčení se samými jedničkami. Následují léta plná školních povinností, nemocí, výletů, dovolených… léta, naplněná snahou zajistit svým dětem to nejlepší, čeho jsem schopná. Léta, kdy jsem střídavě propadala depresi z toho, že to už nezvládnu, a střídavě žila v eufórii, jak dobře to všechno zvládám. Léta, která symbolicky ukončila starší dcera svou maturitou a osamostatněním se.

Nyní již mohu trochu vydechnout a trochu víc se zabývat i sama sebou. Naše rodina se rozrostla o mého přítele a slečnu kokršpanělku a ztenčila o starší dceru, která si již začíná žít svůj vlastní život.

A já přemýšlím, co je vlastně v životě důležité. V tom shonu, ve kterém jsem žila, jsem si mnohdy neuvědomovala jedinečnost okamžiku. Spoustu věcí jsem viděla přehnaně tragicky, trápila se a užírala. Když se dívám zpátky, necítím smutek, marnost, beznaděj. Každý musíme žít takový život, jaký nám osud nadělil. Spoustu věcí můžeme ovlivnit sami, spoustu věcí ovlivnit nemůžeme.

Já jsem si, myslím, přes všechno, co mě potkalo, zachovala smysl pro humor. Ráda nahlížím na věci vesele a humornými historkami se jenom hemžím. A ráda bych se tu s vámi občas o nějaký veselý příběh ze života podělila.

Jen tak – pro radost, pro hezčí den a pro úsměv na tváři.


   
15.08.2005 - Láska a vztahy - autor: Sabina

Komentáře:

  1. avatar
    [10] Eva_CZ [*]

    superkarma: 0 15.08.2005, 14:43:14
  2. avatar
    [9] breberka [*]

    Moc hezky napsaný článek ze života.

    superkarma: 0 15.08.2005, 13:28:07
  3. avatar
    [8] JanaVi [*]

    Meryl, tvůj první článek je stejně hezky napsaný jako ty ostatní. V tom předposledním odstavečku jsi to napsala , to bychom si měli občas všichni uvědomit.

    superkarma: 0 15.08.2005, 12:59:04
  4. avatar
    [6] Kocicka [*]

    superkarma: 0 15.08.2005, 12:08:57
  5. avatar
    [3] Aja [*]

    Meryl, jen se hemži dál!

    superkarma: 0 15.08.2005, 10:37:57
  6. [2] ValerieM [*]

    Jééééééééééé Je hezký, když člověk na svůj uplynulý život pohlíží s dobrým pocitem.

    superkarma: 0 15.08.2005, 10:33:25
  7. avatar
    [1] bookcase [*]

    pohlazení na duši, jako vždy

    superkarma: 0 15.08.2005, 10:25:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme