Rozhovor se ženou, které unesli tříletou dceru. Nevolala policii, zaplatila a dceru jí únosci vrátili. Je to 10 let a policie pachatele nikdy nenašla.

kid

 

Dokážete si představit, že by vám ve chvíli, když se vypravujete pro dítě do školky, kdosi zavolal a chtěl za něj výkupné s tím, že do školky se už vlastně ani nemusíte obtěžovat? Ne?

Že je to noční můra a námět na mnoho filmů?

Ona to ale opravdu může být i holá, strašná realita…

Většina rozhovorů, které pro vás připravuji, vzniká tak, že mi někdo z vás buďto napíše nějaké doporučení na zajímavého člověka, případně se postarají kamarádi či rodina. S tímhle se to má stejně. Rozhodně jsem vyhodnotila, že tohle vyprávění by vás opravdu zajímat mohlo…

Ne každý den se vám poštěstí narazit na ženu, která o tom, co v televizi sledujeme často se zatajeným dechem, může vyprávět jako o vlastní příšerné zkušenosti. Žádné klapky, žádný režisér, tady napsal scénář život.


Johance je dnes 13 let. V době, kdy se ocitla v rukách únosců, a jen díky tomu, že jejich mozky nebyly poškozené docela, se z jejich společnosti vrátila, jí byly tři.

Nic si z toho nepamatuje.

Paní Vlaďka všechno. Minutu po minutě. A patrně si to bude pamatovat celý život.

Jela jsem za ní do Bořanovic, což je vlastně ještě v Praze, po cestě na Mělník. Hezký, prostorný dům bez patra. Otevřela mi sama Johanka. Ve dveřích jsem se pak dívala do obličeje drobné černovlásky.

Vlaďce je 39 let.

Když vyprávěla, neustále sundávala prstýnek a zase ho navlékala na prst. Logicky. Člověk i po deseti letech, při té vzpomínce, neskryje nervozitu.

„Kdybych to měla shrnout, prakticky k těm lidem cítím vděk. Já vím, je to zvláštní, ale to, že mé dceři neublížili, ve mně převálcuje všechny ostatní emoce, i to, že jsou to vyděrači a kriminálníci. Kdybych někoho z nich dnes potkala, což je sice nepravděpodobné, ale možné, protože je nikdy nechytli, patrně bych měla potřebu jim poděkovat, svěřila se Vlaďka hned zkraje.

Chápu ji. A chápe asi každá matka.


Jak se to vlastně stalo a kdy to bylo?
Bylo sedmnáctého července, bylo teplo, ráno pršelo. Když zazvonil telefon, bylo tři čtvrtě na tři. Měla jsem už boty a džíny, v ruce jsem měla deštník, který jsem se v té chvíli chystala dát zpátky na věšák, protože už se to netvářilo, že ještě bude pršet. Manžel byl v práci.

To si takhle pamatujete?
Pamatuju si naprosto všechno, každý detail. A pamatovala bych se, i kdybych to později neopakovala asi tisíckrát policii… Bydleli jsme na kraji Vídně ve Schwechatu v Mannswörthu. Tou dobou jsme tam byli právě rok a čtvrt. Chystala jsem se do školky pro Johanku. Chodila do hudební školky. Dala jsem ji tam hlavně proto, aby byla s dětmi a také byla nejblíž.

Bylo pondělí. Ten hlas bych poznala i po letech. Řekl: „Máme vaši dceru.“ Mluvila žena. Vůbec jsem si nemyslela, a to ani na vteřinu, že jde o vtip nebo omyl. Podlomily se mi nohy a zvedl žaludek. První, co jsem řekla, bylo: „Prosím vás, neubližujte jí“… neptala jsem se na peníze ani na nic jiného. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo,udělat všechno, co chtějí, nenaštvat nikoho a dostat zpět své dítě.

Obrátila jste se na policii?
Naprosto NE!

Řekla vám hned, co chtějí?
Ne. Jenom klasicky řekla, že... řekla, že… (Vlaďka očividně při té vzpomínce ani po letech nemůže mluvit souvisle)... vyjmenovala, co má na sobě. A jestli prý ji vidíme živou, nebo mrtvou, záleží na nás. Znovu jsem ji požádala, aby jí neubližovali, že dostanou cokoli. Kdyby chtěli moji ledvinu, můj život, dala bych to…

Běhá vám mráz po zádech mě běhal také.

…jenže ona zavěsila…

Co jste dělala?
Snažila jsem se uklidnit. Chtěla jsem zavolat hned manželovi, aby jel domů. Při tom jsem rozbila telefon v chodbě. Prostě jsem nemohla vymačkat to číslo, jak jsem se třásla, a najednou se vidím, jak třískám tím sluchátkem o ten aparát, až se rozštípal.

Běžela jsem do kuchyně. Tam odtud jsem zavolala. Pořád jsem si opakovala „klid, uklidni se, klid…“ Mluvila jsem strašně zmateně… pořád jsem opakovala Johanka, Johanka… a taky přijeď domů… on něco řekl a já začala vřískat do sluchátka hnéééééd!!! Přijel hned.

Byl manžel racionálnější?
Zkraje nebyl. Strašně se rozplakal… vlastně jsem pak uklidňovala já jeho. Motal se po domě… chtěl volat do školky… v ten moment jsem začala teprve trochu uvažovat.

Jak?
No hned jsem mu to všechno zakázala. Aby nikam nevolal, aby nikomu nic neříkal, aby nikdo nic nevěděl. Bála bych se jít i do krámu, protože jsem měla dojem, že to mám napsané na čele.

Jak dlouho to trvalo?
Přesně 45 minut. Pak zavolali znovu. Manžel chtěl, abych to vzala já. Ta žena mě ujistila, že jestli dostanou, co požadují, neublíží jí. Skoro jsem jí chtěla poděkovat, nebo jí říct, třeba že je strašně hodná, člověk nejedná normálně. Za tu větu jsem ji měla skoro až ráda. Je to zvláštní.

A co tedy chtěli, nebo vlastně kolik?
150 tisíc dolarů.

Dolarů?
Ano, chtěli dolary.

V jakých bankovkách?
Neměli požadavek na velikost nebo hodnotu těch peněz. Hlavně chtěli dolary. To zase není tolik. Dnes s odstupem času si myslím, že záměrně řekli částku, kterou věděli, že můžeme mít, i bez toho, abychom do toho tahali úřady a instituce. Bylo to chytré. Kdyby chtěli milion nebo dva, byl by to problém, a to by je ohrozilo. Tak dnes přemýšlím.

To je asi pravda, a co vlastně dělá vás manžel?
Dělal, zemřel před třemi lety. Tak hloupě, porazilo ho auto. Měl firmu zajišťující lodní dopravu, nic obr velikého, ale ti na druhé straně sluchátka věděli dobře, kolik peněz je schopen jim dát v krátké době a tak, aby to nikdo nevěděl.

Jak to mělo proběhnout?
Hlavně si řekli o peníze a pak, že prý teď nám dají čas je dát dohromady.

Řekla vám ještě něco, třeba o Johance, zeptala jste se?
Samozřejmě. Řekla, že je pořádku. A já ji chtěla na ucho, ale ta žena řekla, že spí. Pak to položila. Celé čtyři hodiny, do chvíle, než zavolali, jsem zvracela.

Manžel jel asi pro peníze, že?
Ano, vyzvedl je ve třech pobočkách, aby na sebe neupozornil, a něco jsme měli i doma. Jel i do firmy, kde vzal nějakou hotovost. Oba jsme se shodli, že hlavně nesmíme udělat nic, co by je znejistělo nebo naštvalo.

Bylo to jako ve filmech? Telefonní budka, koš na odpadky?
Měl to být papírový sáček na pečivo, převázaný gumičkou. To řekli krátce před desátou.

Kam jste a za jak dlouho vezli peníze?
Od chvíle prvního telefonátu do posledního to trvalo přesně deset a půl hodiny. Peníze nakonec chtěli dát do zaparkovaného auta.

Jak? Na parkoviště?
Na parkovišti u prodejny se sportovními potřebami, ve třetí řadě doleva od značky přikázaný směr, jako osmé auto byl zaparkovaný červený Opel Corsa s otevřeným okénkem. Tam jsme měli vhodit pytel. Tak to řekla. Bylo jedenáct hodin večer.

Ani jednou vás nikoho nenapadlo obrátit se na policii?
Ne, ani jednou.

No a jak to bylo dál, odvezli jste peníze a malá byla o kus dál?
Ani náhodou! Strašný bylo, že od té chvíle, od těch desíti, když jsme na dovoz dostali hodinu, už nezazvonil telefon ani jednou. Už nezavolala. Nikdy. Manžel nechtěl, abych jela s ním, ale já o tom nechtěla ani slyšet, takže rezignoval.

Byla jsem připravená, že nás někdo zastřelí, jak tam vhodíme balíček, byla jsem přiopravená, že nás někdo umlátí na tom parkovišti ocelovou trubkou, jen jediné jsem odmítala. A to, že by dceru mohli zabít. Tohle vytěsníte. Je to zvláštní, ale já jim… JÍ… jsem věřila.

A kde a jak vám tedy dali Johanku?
To bylo to nejhorší. Dali jsme peníze do auta a chvilku tam bezradně postávali. Koukali jsme do tmy, jestli nepřijede auto, které ji třeba vyklopí… nevěděli jsme, co máme dělat, kam jet. Žádný vzkaz, žádná indície. Už jsem neplakala, nešlo to. Nemluvili jsme. Vůbec jsme na sebe s manželem nemluvili. Ani slovo. Až pak řekl, jedem domů. Nasedla jsem vedle něho a zase jsme mlčeli.

Když jsme dorazili k domu, měli jsme na klice obálku. Skoro jsme se přerazili. Bylo tam napsáno „školka“.

„Je ve školce, je u školky, je tam…“ křičela jsem na manžela... naskákali jsme zpátky do auta.

Byla tam?
Viděli jsme ji už z dálky. Seděla na lavičce u školky zabalená v dece a s nějakým medvídkem.

V pořádku?
Byla úplně v pořádku, neplakala, spíš byla ospalá. V ruce držela papírek, na kterém bylo napsáno. „Byla hodná“. Od téhle chvíle si nic nepamatuju. Až druhý den, když jsem se probrala v nemocnici. Nade mnou stál muž v civilu... Neměli jsme jim toho moc co říct. Nikoho jsme neviděli, nepoznali, žádný dialekt ve výslovnosti, žádné zvuky, žádné nahrávky.

Co vám k tomu řekla policie?
Tvářili se na nás zprvu dost vyčítavě, ale policistka, která pak mluvila se mnou, mi řekla, že jsme jednali lidsky pochopitelně.

Našli je někdy?
Nikdy.

Co jste dělali pak?
Odstěhovali jsme se zpátky do Čech. Manžel pak ještě nějakou dobu podnikal v autodopravě se svým švagrem a pak… měl tu nehodu.

Jste statečná.
Nejsem. Složila jsem se a myslím, že Johanka je trochu chudák, protože ji strašně pořád hlídám. Mám děsivé sny, kde ji slyším plakat a podobně. Ale je pravda, že teď ne už v takových intervalech. Nikdy si neberu rohlíky do papírových sáčků.

Reklama