Milé ženy-in,
 
tak tohleto téma mi přesně káplo do noty. Psy totiž miluju už od dětských let. Mám ještě v živé paměti, jak tatínek přinesl domů naše první štěňátko. Byl to boxer a říkali jsme mu Tom. Protože rodiče tehdy stavěli dům a neměli na pejska moc času, věnovala jsem se mu hlavně já. Nejvíc se mi líbily dlouhé procházky po polích a lesích, to mi zůstalo dodnes.
 
K mé velké lítosti nakonec Tomíka taťka prodal, protože po čase zjistil, že pes ho neposlouchá. Novému majiteli sice utekl, ale nenašel už stopu domů, tak mu nezbývalo, než se vrátit. Pamatuji si, že jsme se na něj ještě jeli podívat a já tatínka moc přemlouvala, ať si ho vezmeme zpátky, zvlášť když jsem viděla, v jakých podmínkách žije. Zavřený v chlívku jako nějaké prasátko. Bylo mi ho moc líto, ale táta se obměkčit nedal. Měl v plánu už jiného psa.
 
Odněkud přivezl asi dvouletého zanedbaného německého ovčáka, ale nádherně zbarveného. Dalo hodně práce vycvičit z něho pořádného poslušného psa. Dali jsme mu jméno Bigo. Táta si chtěl založit chovnou stanici, ale nakonec z toho kvůli nedostatku času sešlo. Na psa jsem měla čas opět jen já, stali se z nás bezva kamarádi. Bohužel Bigo nedokázal ve své povaze potlačit své lovecké pudy a to se mu stalo osudným. Zastřelili ho myslivci, když se je jednou pustil za zajícem. Umřel mi v náručí.

Bylo mi tehdy 12 let a z tohoto šoku jsem se dlouho vzpamatovávala. Dalšího pejska jsme od té doby už neměli. Rodiče si přestali rozumět a po pár letech se rozvedli.
 
Já jsem si už taky tehdy začala zařizovat svůj život, našla jsem si partnera a odstěhovala se k němu. I když jsme oba psa moc chtěli, u jeho rodičů to nebylo možné. V době, kdy jsme už měli vlastní byt a dvě malé děti, pořídili jsme si malé bílé klubíčko - maltézáčka. Dali jsme mu jméno podle knížky od Zdeny Frýbové Robin.

Letos v červenci bude s námi už 12 let.
 
Já ovšem stále po těch letech pošilhávala po pejskovi nějakého většího plemene a po tom, co jsme na podzim v roce 2004 konečně koupili vytoužený domeček, splnilo se mi i tohle přání. Už na jaře jsme si vezli z jižní Moravy krásné štěňátko zlatého retrívra Sáru. No, a aby jí v době, kdy jsme v zaměstnání, nebylo na zahradě smutno, pořídili jsme jí letos na jaře kamarádku, fenku černého labradora Maggii.

Jsou to úžasní psi, zažili jsme s nimi už spoustu legrace, nejvíce bezva zážitků máme od vody. Sára, dá se říci, vlastně vyrostla spolu s naším pětiletým synem. Jejich vztah mi hodně připomíná můj s Tomíkem.
 
Nutno ještě dodat, že když jdeme na procházku nebo náhodou ke zvěrolékaři se všemi třemi psy, jsme za atrakci, přece jen to asi není obvyklé.

Já jsem ale šťastná, že je máme. Dokonce i manžel, jehož rodiče moc kladný vztah ke zvířatů neměli, se mi nedávno přiznal, jak ho ti psi dokážou odpoutat od každodenních starostí v zaměstnání.
Je to taková domácí canisterapie a v časech splínu účinkuje opravdu zaručeně.
Fotečky našich plyšáků přikládám.







Milá ženo-in,
moc se omlouvám, máte nádherné psy, ale bohužel z časových důvodů nemohu uveřejnit všechny fotky.Ráda bych, aby se dostalo i na jiné přispěvatelky.

Zájem o dnešní téma je opravdu výjimečný, což mě samozřejmě těší, ale abych stačila ještě dnes všechny vydat, budeme muset některé fotografie oželet.
Děkuji za pochopení a přeji hezký den
Reklama