píše o malém rodinném „zvěřinci“čtenářka s nickem RosaGloriaDei. Co všechno se vyskytovalo na jejich dvoře, když byla malá? A jak je to teď, kdy už je dospělá a mám malou dcerku, která se pomamila. Co myslíte, pořídí jí také malý zvěřinec?

Zvířata jsem milovala od malička, tu lásku musím mít v genech po taťkovi, protože mamka je pravý opak. Tvrdí, že má ráda všechny živé tvory, ale jen do chvíle, kdy si od ní udržují dostatečný odstup. Když jsme bydleli ve městě, musela jsem si vystačit se zvířaty v lese (taťka byl lesní inženýr, takže jsem tam byla „jako doma“) a u babičky (pravda, měla jsem andulku, to však jen díky tomu, že mí bratranci na ni byli alergičtí a nebylo komu jinému ji dát), ale jakmile jsme se nastěhovali do bytu s velkou zahradou, začaly „žně“.

Ještě jsme tam ani pořádně nebydleli, už jsem si přinesla z parku první opuštěnou kočičku. Pokračovalo to bílým králíkem od jednoho známého, stříbrným od strýce, psem od taťkova kamaráda, další opuštěnou kočkou, z praktických důvodů jsme pořídili několik slepic, kačeny, husy, moráky, na stromě jsme odchytli ztracenou korelu, pak ještě jednu.

Umíte si představit, jak to u nás vypadalo na jaře? Neměla jsem ráda jen husy a morky, těch jsem se totiž bála. Taťka byl v tomto směru ohromný parťák. Třeba přivezl pár maličkých kropenatých slepiček a kohoutka jen tak pro radost, na okrasu.

Pro kočky jsem však dostala limit, vážně jsem to přeháněla, takže jsem měla nárok na dvě dospělé plus jim narozená koťata, o jejichž rozdání jsem se musela zasloužit. S úsměvem vzpomínám, jak jsem u nás chodila po parku a kempujícím hostům nabízela ty krásné chlupaté kuličky. To už je ale dávno.

Potom jsme se přestěhovali do bytu bez zahrady, byla jsem už velká, takže jsem opět zůstala bez zvířecích miláčků. Měla jsem však přítele, jehož tatínek choval andulky. Dlouho jsem doma přemlouvala, aby mi jednu dovolili. Mamka řekla nekompromisně: „jen přes mou mrtvolu“. Co myslíte, jak to dopadlo?

K narozeninám jsem dostala Ferdu. Přežil to on, přežila to mamka, za nějakou dobu mi k němu taťka přivezl ještě samičku, aby mu nebylo samotnému smutno. Ferdu mám vlastně dodnes, má nějakých dvanáct-třináct let, ani nevím přesně, vystřídal několik samiček, teď má, chudák malá, na stará kolena v klícce mladého puberťáka (výběr se nezdařil, z Jiřinky nám vyrostl Jiřík). Momentálně s námi Ferda nebydlí, když se nám mělo narodit miminko, putoval k mamce, snad dočasně.

Stavíme domeček a já už se moc těším, že zavzpomínám na staré dobré časy a dopřeji naší dceři to, co jsem sama jako dítě nějakou dobu měla. Bude mít šestnáct měsíců a už teď je jisté, že se pomamila. Zná všechny psy v okolí a oni znají ji, přesně pozná, na kterém dvoře na ni „HAF“ čeká. Z legrace říkám, že si doma vychováváme novou ředitelku psího útulku

RosaGloriaDei

Milá RosaGloriaDei, jdete na to dobře, však sama víte, že zákazy jsou k ničemu. Naopak, nutí dítě, aby se zařídilo po svém a pořídilo si zvíře třeba tajně

Reklama