Umět couvat s přívěsným vozíkem se může někdy hodit. O tom, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, se přesvědčila redaktorka Dana Svobodová.

car

Vždycky jsem záviděla těm, co umí couvat s přívěsným vozíkem. Mně dělá problém zacouvat i bez něj. Neumím to přes zrcátka a musím se otočit dozadu. Jenomže z mého auta je špatný výhled, má široké zadní sloupky, malé okno a ještě k tomu ty opěrky. Ale zatím se mi nestalo, že bych do něčeho nabourala. Buď mám štěstí, nebo nade mnou poletuje anděl strážný. A když si představím, že je za mnou ještě nějaká kárka, kterou nevidím vůbec, je to děs. Jak to jen dělají? A proč se couvání s vozíkem neučí v autoškole?

Jednou ke koním přijela slečna s kombíkem a přívěsným vozíkem za koně. „Ta je tedy dobrá,“ pomyslela jsem si, „že dokáže s tímhle „barákem“ na čtyřech kolech manipulovat.“ A když si představím, že kůň různě přenáší váhu a dokáže vozík i pěkně rozhoupat, musela jsem jí vyseknout poklonu.

„To nic není, musela jsem si to napřed vyzkoušet bez koně, a pak už to docela šlo,“ řekla suverénně. „Chceš to zkusit?“
„ Ty teda riskuješ, co když ti to odřu?“
„Neodřeš, vyjedu s autem na louku, tam se nemůže nic stát.“

Trochu jsem měla „bobky“, ale souhlasila jsem. Kdy jindy bych našla takovou příležitost? Když se mi to podaří, určitě mi stoupne sebevědomí a budu se moct chlubit, že umím tahat koně za autem. Tedy pokud bych měla něco silnějšího. Moje auto na vozík, který i s koněm váží kolem tuny, rozhodně nemá.

Přijela s autem na louku, připojila vozík a odvážně mi předala volant. Sedla si vedle a navigovala: „Najeď si doprostřed louky, abys měla dostatečný prostor. Tak, a teď dej zpátečku a zkus couvat rovně. Vozík má čtyři kola, takže by měl udržet směr.“ Kupodivu mi nikam nezatáčel a couval pomalu dozadu. Zmocnila se mě euforie. Hurá, já couvám a vozík mě poslouchá! Velkou výhodou bylo, že jsem vysoký vozík viděla ve zpětném zrcátku. Ale stejně jsem se chtěla otočit.
„Neotáčej se, sleduj jenom zrcátka.“
No to bude horor, pozná moji velkou slabinu.

„A teď zkus stočit vozík doprava.“ Došlo na nejhorší. „Dej pravej rejd a pomalu couvej. Je to stejné, jako když couváš bez vozíku... To je moc, nesmíš to přetočit, nebo mi urveš závěsné zařízení,“ trochu znervózněla a možná litovala, že mě pustila za volant. „Klid, dej tam jedničku a narovnej to.“ Ještě že jsem měla dostatek místa, být to někde ve dvoře, asi bych byla v koncích. Připadala jsem jako úplné nemehlo, ale nechtěla to vzdát.

Jenomže cizí auto a cizí drahý vozík mi na klidu zrovna nepřidávaly. Nakonec se mi přece jenom podařilo vozík otočit, kam jsem chtěla, ale jen díky tomu, že jsem měla kolem sebe volný prostoru k manipulaci. Zkusila jsem si zacouvat i na druhou stranu, ale bylo mi jasné, že na silnici bych si s takovými „schopnostmi“ rozhodně netroufla.

A za to poznání a zkušenost děkuji své „instruktorce“, která měla odvahu svěřit mi své auto a vozík k tomu.

Reklama