proutek

Před pár lety jsme potřebovali na chalupě vykopat studnu a hledali jsme pramen. „Nejjednodušší je zavolat proutkaře,“ poradili nám lidé ze vsi. A tak jsme to zkusili.

Na chalupě jsme potřebovali vykopat novou studnu, protože ta stará přišla o vodu. Sousedi na tom byli stejně, jim pro změnu do studny někdo hodil mrtvého psa a vodu otrávil. Pořád se o tom mluvilo v hospodě, každý měl tisíc rozumů o tom, jak najít pramen, ale nic, co by se dalo praktikovat. Proto se nakonec povolal místní jihočeský proutkař. Přišel, obešel naši i sousedovic zahradu s virgulí, sebevědomě označil místa, sebral honorář a odjel.

Začalo se horečně kopat, obstarala se někde sbíječka, celá vesnice nastoupila ku pomoci, ženské vařily, chlapi kopali. Po třech dnech a dvou několikametrových výkopech bylo jasné, že se proutkař netrefil.

Proutkaři se neshodli

Volal se proto jiný proutkař, tentokrát proutkařka. Přišla starší paní, vytáhla kovovou virguli a začala s ní chodit po naší zahradě. Občas se ten nástroj začal kroutit a vykopávat jako zběsilý, ale tentokrát jsme se všichni tvářili nedůvěřivě. „To s ní určitě otáčí sama. Jsme zvědaví, kolik si za to vezme. Ta virgule se točí na úplně jiných místech než poprvé. Ta paní říká něco jiného než její kolega...“ honilo se mi hlavou.

Paní sice označila několik míst, ale tvrdila, že ta voda je tam moc hluboko a nebo ve skále, tudíž se kopat nevyplatí. Nakonec našla silný pramen mimo náš pozemek vzadu za chalupou.

Je tohle možné?

Než odešla, trochu jsem si s ní popovídala a vyjevila jí svou nedůvěru v toto nevysvětlitelné umění. Proto mi půjčila virguli, ukázala, jak ji držet, a vypustila mě do terénu. Ať jsem chodila, jak chtěla, to železo se ani nehnulo. „Je to blbost,“ vracela jsem jí nářadí. „Počkejte ještě,“ řekla a pevně mě chytla za předloktí.

Teď mi možná nebudete věřit, ale jakmile se napojila na mou energii (nebo jak to nazvat), virgule se mi v ruce začala zmítat takovou silou, že jsem ji vůbec nemohla udržet. Otáčela se dokola s takovou razancí, že mi způsobila otlaky na ruce, jak jsem se jí v tom snažila zabránit.

Jakmile mou ruku ta žena pustila, virgule chcípla a visela jako mrtvá užovka. Závěrem mohu jako skeptik přinést očité svědectví o tom, že proutkaři virgulí sami neotáčejí, že skutečně disponují silami, které nejsou dány každému. Otázka spíš zní, zda se proutek otáčí skutečně nad vodním pramenem, geopatogenní zónou či pokladem.

 Co o něm víme?

Proutkaření je známé již osm tisíc let! První zmínky pochází zhruba z šestého tisíciletí před naším letopočtem z  jihovýchodní Libye. Ve zdejší jeskyni se totiž našly malby lidí, pozorujících proroka s rozvětveným proutkem.

Jak rozeznat důvod otáčení virgule?

Při hledání je prý důležité to, na co se proutkař soustředí. Myslí-li na vodu, virgule se točí nad pramenem, třpytí-li se mu před očima hrnec zlaťáků, najde poklad. Tomu se věří ale dost těžko, nemyslíte?

Dříve byl nejčastěji používaný čerstvý vrbový proutek, dnes stačí hliníkový či ocelový drát. Mistrům prý stačí vlastní ruce. Někdo má tuto schopnost vrozenou, jiný se ji může od proutkaře naučit. Já osobně se ji naučit nedokážu, jakékoli magické schopnosti jsou mi přírodou odepřeny.

Závěr: Ta voda za domem stejně nebyla!

Máte zkušenosti s proutkařem? Jaké? Nebo snad dokážete s proutkem samy hledat?

Reklama