Nedávno mě skolil stejně jako asi půlku národa chřipkový bacil a já zůstala „uvězněna“ v na první pohled sladké nečinnosti ve své posteli. Za normálních okolností by se mi samozřejmě líbilo se vyvalovat a užívat si nicnedělání, ale když je vám zle, přepadá vás z oné příležitosti neplánovaného odpočinku spíše trudomyslnost. A chcete už být zase fit a mít ten obtěžující čas nemoci za sebou. Je to přirozené a pochopitelné. Jenže pak mi došlo, jak často se vlastně toužíme posunout kupředu, aniž bychom si uvědomili, že je to nemalá součást toho vyměřeného času, který zde máme.
Mnozí si například téměř denně přejí, 
… aby měli za sebou ranní dlouhou cestu do práce přeplněným autobusem
… aby měli za sebou poradu, kde na ně možná bude nepříjemná šéfová, protože se nepodařilo něco udělat podle jejích představ
… nebo dokonce aby měli za sebou už celou osmihodinovou pracovní dobu a mohli jít domů
… aby měli za sebou cestu z práce autem, protože ve špičce se dělají nepříjemné zácpy
… aby měli za sebou nákup v potravinách, kde budou stát šílenou frontu
… aby měli za sebou přípravu večeře nebo dělání úkolů s dětmi
… aby měli za sebou žehlení hromady prádla.
Často si také přejeme,
… abychom měli už za sebou cestu letadlem na dovolenou
… abychom měli za sebou dlouhé sezení v čekárně u doktora
… abychom měli za sebou návštěvu tchyně
… abychom měli za sebou jarní úklid a malování vajíček.
Tak bychom mohli pokračovat donekonečna a vsadím se, že každý by si našel to svoje. Navíc činností, které nás vyloženě netěší, je v tom běžném životě nespravedlivě více, než těch, která nás baví. Ale musí to být opravdu tak?
Každý den není posvícení, říkávala s úsměvem moje babička a pak se šla v celkem dobrém rozpoložení vrhnout do práce, která ji sice asi zrovna netěšila, ale byla za ni vděčná. Náročná práce na poli činila poměrně rozsáhlou část jejího života. Tak proč si ji ještě otravovat útrpným pocitem, že to chce mít rychle z krku? Těšila se, že bude na vzduchu, že popovídá s ostatníma o svých radostech a starostech, že si dají hrnek bílého kafe a krajíc chleba.

V knize Lykke – tajemství nejšťastnějších lidí na světě (Jota, 2018) se praví: Dopřejte si čas, abyste si užili cestu k cíli, a zároveň si buďte vědomi toho, že dosažení cíle vás zcela nenaplní… možná budeme muset zvážit, jak proměnit nápad na získání štěstí ve štěstí ze získávání.
Ano, je to stále stejná písnička. A to jistě autor knihy ví, o čem píše. Je totiž ředitelem Institutu výzkumu štěstí v Kodani. To on má zásluhu na tom, že se po vydání jeho první knihy Hygge začalo tohle slovo používat ve více jak třiceti zemích.
Jak si tedy užít tu „cestu“, která mnohdy není tím, co by nás těšilo? Jde o úplně banální věci, na které někteří třeba jen pozapomněli, protože byli příliš ponořeni do svých ponurých úvah z očekávání nepříjemných událostí během cesty k cíli.
Tady jen pár tipů od lidí, kteří se musí také ještě nedávno chtěli mít za sebou výše uvedené věci. Prý mnohdy stačí:
-        poslouchat cestou do práce ve sluchátkách audioknihu
-        vzít si na poradu voňavý uklidňující bylinkový čaj
-        naučit se mít rád svou práci nebo ji prostě změnit
-        číst si knihu cestou ve vlaku domů
-        popovídat si s někým neznámým ve frontě
-        vařit jednoduchá jídla a těšit se z toho, co si připomenete díky dělání úkolů s dětmi (a že s nimi vůbec trávíte čas)
-        pustit si k žehlení naivní romantický film, který by za jiných okolností nepřicházel v úvahu (nebo prostě nežehlit)
-        poslouchat při uklízení oblíbenou muziku a zatancovat si u toho s prachovkou
-        koupit si u benzinky kafe a labužnicky jej usrkávat na cestě.
Protože o tu cestu nám jde a bylo by škoda chtít ji mít rychle za sebou.

Přečtěte si také:

Reklama