Reklama

Děkujeme za zajímavý pohled na dnešní téma, který nám poslala čtenářka s nickem Pálivka.

Dobré ráno všem čtenářkám a redakci. Jsem člověk, který vždy, když jde kolem galerie, ji navštíví. Líbí se mi  hezké věci, které právě nacházím v galeriích. Bohužel jsou dost drahé a tak se jenom mohu pokochat, ale vždy si nějakou maličkost koupím, to tedy neodolám. Máme doma malý byt a už to nemám ani kam dávat, tak to většinou příležitostně daruji svým známým. Ona se vždy nějaká maličkost v zásobě vyplatí, pak když potřebuji, mám ji po ruce.

Já sama jsem tak od svých deseti let fotografovala. Do tajů fotografie mě zasvětil můj tatínek, který se tomu mnoho let věnoval. Měl i svoji fotokomoru, kde byl zvětšovák, panel se žlutou, červenou a zelenou žárovkou, různé chemikálie atd. Často jsem s ním seděla ve fotokomoře a dívala se, jak se fotografie dělají. Nejdříve jsem dostala fotoaparát Směnu, pak už to byl Flexaret. A tak jsem začala sama fotit. Často to byly spolužačky ze školy, později pak moje malé děti. Sama jsem si připravovala z chemikálií vývojku, ustalovač. Chemikálie jsem si vážila dle návodu, na laboratorních vahách a hrozně mě bavilo, když se začaly ve vývojce objevovat postavy, které jsem nafotila. Pak s tím do vody s trochou octa a pak do ustalovače. Nakonec jsem fotky máčela několik hodin ve vaně a potom již leštila na leštičce. Strávila jsem s tím několik hodin.

Bohužel pokrokem vznikla barevná fotografie a já fotila Flexaretou již na barevný film 6x9, nebo kinofilm. Fotografie jsem si již začala nechávat odborně dělat. A tím také kouzlo fotografie pro mne pomalu končilo. Když se pak po rodičích do domečku nastěhoval syn, musela fotokomora jít pryč. Já jsem si odvezla zvětšovák, misky, pinzety, tanky na vyvolávání filmů, leštičku domů. Mám to ve skříni, co kdyby vnučka jednou měla chuť se pustit do fotografování. Dnes je to už historie, ale začátky fotografie bych ji na tom mohla ukázat. Dnes už mám digitální fotoaparát a začala jsem se trochu věnovat grafice.

Jsem v počátcích, ale docela mě to baví.

Pak další vášní bylo drhání, které bylo před 35 lety módou. Věnovala jsem se i vyšívání. A tak mám několik vyšitých ubrusů, které praním dostávají "na frak", ale stále je používám. Potřebovala bych si vyšít nové, ale oči mi už tak neslouží.

Posílám fotografii mého nejmladšího vnoučka, trochu graficky upravenou.

vnouček

Těším se již na jarní slunečné dny, kdy nám příroda nabídne svá kouzla. Začaly se objevovat první sněženky, bledulky, postupně začnou vykvétat další květy, stromy. To je také krásný pohled pro oko.

A není toto také umění přírody, které nás nic nestojí a přitom pohladí po duši? Jen je třeba, abychom si této přírody vážili a něco pro ni dělali. Ale někdy je mi těžko na duši, když vidím povalovat se v přírodě různé harampádí, papírky, pet lahve... A přeci je to tak jednoduché, učit od mala své děti, aby se na přírodu dívali jako na součást našeho života, kterou musíme chránit a nedopustit její znečišťování.

Přeji příjemný dnešní den. Pálivka 

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Děkujeme za názor, jistě s vámi budou ostatní ženy-in souhlasit. Příroda je opravdu skvělý umělec a možná jste její dílo některá z vás zachytila. Pošlete nám fotku? Nebo kresbu?

redakce@zena-in.cz