Reklama

Nedávno jsme si na Žena-in.cz filozofovali nad tím, zda je dobré nechat některé problémy, které zaměstnávají naši mysl, být, nebo se znova urputně vrhat do snahy o jejich řešení, ačkoliv ta mnohdy nebývá korunována žádným úspěchem. Dnes se k tématu vracíme a to i díky vašim komentářům, v kterých jste projevovali o danou věc zájem a přidali také pár svých názorů a postřehů. Děkujeme.

Jak už bylo řečeno v předešlém článku, svět, jenž nás obklopuje, nám každý den přináší lekce, kterými se máme někam posunout ve svém osobním růstu. Celý život se učíme...

  • Jak ale rozpoznat situaci, kterou by bylo vhodné nechat volně odejít, od těch, v kterých je dobré ze všech sil zabojovat, i když se třeba v tu chvíli zdá, že naděje na úspěch není žádná?

Někomu v mezních situacích pomáhá hodit si mincí, sepsat si pro a proti, či se poradit s někým moudrým. Jsou lidé, kteří vyhledávají kartářky, aby poodhalili závoj budoucnosti, nebo se snaží všímat tzv. osudových znamení.

Většinou zde platí, že každá rada drahá a ne nadarmo se říká, že každá mince má dvě strany, což potvrzují i následují slova:

Šťastná žena

Pozoruj to a uvidíš,“ to skutečně často říká kartářka Markéta Vostrá a opravdu mnohokrát se mi její doporučení vyplatilo. Ale na druhou stranu člověk ze sebe nemá nechat dělat rohožku a trubku, takže zároveň pro určité případy tvrdí, že poslat občas někoho do .... je velmi ozdravné. Chce to udělat s chutí a radostí a prý se to často v zahnívajících vztazích (rodinných či pracovních) zázračně prokypří...

S tím v podstatě pěkně souzní postřeh, jenž nám skrz komentáře sdělila čtenářka Tomíška. Ten totiž vysvětluje, že stres vzniká tehdy, když mozek nedovolí noze nakopat někoho do pr... Jak pravdivé. A to psychosomatika může jít ještě dál, neboť v podobném duchu se nesou často na první pohled nevysvětlitelné bolesti končetin (u praváků většinou pravé paže, tzv. tenisový loket), které údajně jen značí, že jsme někomu chtěli dát přes ústa, protože si to sakra zasloužil, ale naše dobré vychování (nebo společenské konvence) nám to neumožnily.

Asi nemusíme být hned agresivní, žijeme přece jen v civilizované společnosti (aspoň doufám), nicméně vypadá to, že správně načasovaná akce je lepší než sedět v koutě...

Čtenářka bleblemcy také píše, že neumí čekat a nechat problém takzvaně vyčpět, protože pak už mnohdy není totiž prý co řešit, neboť to jaksi vyřeší ostatní za ni. A ona pak jen lituje, že držela ústa. Přesně tak. Mnohdy se vyčkávání nevyplácí a akčnější a průbojnější jedinci nakonec sklízejí úspěch, i když často (z našeho pohledu) nezasloužený.

  • A ještě jednu pěknou myšlenku přidala. Když prý svým unáhleným jednáním udělá někdy chybu, tak se k tomu vrátí a prostě se omluví.

Na první pohled snadné, a přece tak obtížné zřejmě, protože omluvy se od jistých lidí nikdy nedočkáme, i kdybychom čekali do smrti.

Ale tak nikdo není dokonalý. A my - pro svět lepší - můžeme jít příkladem, ne? Každý totiž jsme strůjcem nejen svého štěstí, ale skládáme i to velké puzzle života na Zemi.

Přečtěte si také: