Už dlouho na mě nepůsobilo nic tak děsivě jako problematika poruch příjmu potravy (zkráceně PPP), do které jsem musela částečně nahlédnout, když jsem připravovala tento článek. Původně jsem měla v úmyslu varovat vás před neduhy, které provází všemožné  snahy o zeštíhlení postavy do plavek v tomhle letním období. Chtěla jsem zůstat jen u výstrahy v tom smyslu, že výsledkem všech radikálních forem diet je spíš zhoršení image, než její vylepšení...

Jakmile jsem ale začala pátrat po nezdravých formách „udržování“ figury, došla jsem až na Psychiatrickou kliniku v Praze Na Karlově, kde se nachází specializované oddělení pro psychicky nemocné pacienty s diagnózou PPP. Jinými slovy se tady mimo jiné léčí anorektičky a bulimičky, ale i atypické formy PPP, jako je psychogenní zvracení (přejídání se a zvracení při stressu) nebo symptom nočního přejídání. Po rozhovoru se šéfkou tohoto oddělení, paní docentkou Hanou Papežovou, MD., PhD. a prostudování některých materiálů, jsem dospěla k názoru, že stojí za to věnovat se na stránkách Agenta tomuto problému šířeji, jelikož nás zasahuje mnohem závažněji, než tušíme.

Nejen podle slov paní docentky se trend globalizace promítá i sem. Skupina poruch příjmu potravy tu byla asi vždycky, jen se takto nenazývala a nebyla úplně lékařsky popsaná. Ovšem nikdy nebyla rozvinuta v takové epidemické formě jako dnes. Šíří se napříč věkovým spektrem a populací. Není pravda, co se dříve tradovalo, že touto diagnózou trpí zejména dívky ze středně ekonomicky postavených rodin a bělošky. PPP postihuje každého bez rozdílu rasy a pohlaví.

Odmítání jídla (anorexie) a záchvaty přejídání a následného zvracení (bulimie) jsou takové dvě strany jedné mince. Přecházejí jedna do druhé a mohou se střídat u postižené osoby poměrně běžně. Touhle mincí se platí ale jediná cesta. Do pekla. Přesto se naše společnost tváří, že si žádného ďábla na prsou nehřeje, ačkoliv jsou to právě hodnoty společnosti, které nám velí „kdo je hubenější, je hodnotnější“.

Oběma onemocněním je společný chorobný vztah k jídlu jakožto zdroji tloustnutí.  Zatímco anorektičky spojují každé sousto s představou přebytečného kila, ve svém hubnutí nemají žádnou brzdu a jídlo odmítají, bulimičky trpí stejným strachem z tloušťky, ale jídlo si odepřít nedokážou. Několikrát denně je přepadají záchvaty přejídání, tzv. „binge“. Za velmi krátkou dobu snědí neuvěřitelné množství jídla. Přejídají se tím, co si normálně nedovolí. Například koblihami, chlebíčky apod. Zprvu se uspokojují tím, co jim dělá dobře. Později už čímkoliv (mouka s cukrem), co dovolují peníze.

Takto nemocní lidé si bohužel často neuvědomují, s čím se potýkají, a ani za nic nechtějí slyšet o nějaké psychické poruše. Souvisí to se zkresleným vnímáním sebe sama, resp. svého těla. Vnitřní nespokojenost se svou postavou je velmi trýznivá a pro okolí nepochopitelná. Anorektička s kostrou potaženou kůží není pořád ještě dost hubená a uklidní se jedině, když váha klesá. BMI (body mass index) je u nich pod hranicí 17,5, což je alarmující podváha. Bohužel podhraniční, nezdravé hodnoty BMI jsou dnes běžné i u módních ikon, které jsou stále vystavovány jako ideály krásy.

S neustálým sebekontrolováním souvisí i vtíravé myšlenky na jídlo. Pacienti nedokážou myslet na nic jiného a redukují tím pádem ostatní zájmy a vztahy, které ztrácejí na důležitosti. Přicházejí v důsledku ztráty koncentrace o práci, rodinné zázemí apod. Pozornost upínají výhradně k jídelní problematice, která se zobrazuje pro zajímavost třeba i sbíráním talířků, hrnečků nebo kuchařek.
Často si dopomáhají ve své sebezničující snaze dalšími prostředky, jakými jsou léky na hubnutí, odvodňovací preparáty nebo projímadla.

U bulimie se přidává naprostá sociální izolace. Tyto osoby potřebují v klidu a beze svědků spořádat hory jídla a pak to všechno zase vyzvracet. Nakoupit si zásoby potravin a několikrát za den zopakovat tenhle kolotoč vyžaduje čas i peníze. Postupně se tak straní lidí a uzavírají se do sebe. Často je touha po soukromí nutí lhát a podvádět, aby odvrátily podezření a zájem okolí. Logicky potom nastupují deprese a výčitky svědomí. Výjimkou nebývají ani poruchy osobnosti, jako jsou emoční nestabilita, neschopnost se kontrolovat a ovládat. Jinak řečeno hysterie. Ta nemusí být důsledkem, ale může jít o dvě poruchy vedle sebe. O to obtížnější je pak léčba.

Zatímco anorektičky vypadají nezdravě hubeně, u bulimiček nemusíte v tělesných proporcích nic výjimečného pozorovat. Spíš si všimnete, že z lednice mizí jídlo a v bytě nacházíte jeho obaly.
Důsledky pro organismus jsou v obou případech katastrofální. Postupně se narušuje metabolismus a dochází ke změnám v činnosti vnitřních orgánů. Trpí vlasy, kůže, nehty, řídnou kosti, u anorektiček přestává menstruace a v důsledku toho se redukuje i možnost otěhotnění. Kterýkoliv důležitý orgán může být zasažen. Bohužel ani mozek není ušetřen. Objevují se ztráty některých schopností, dokonce zmenšení mozku, a co je nejhorší, tyto změny se nedají tak úplně vrátit do původního stavu a člověk je postižen nadosmrti.
 
Na vzniku PPP se podílí vždy více příčin. V poslední době je zřejmé, že roli hrají i genetické faktory. Chceme-li rozlišit v populaci více a méně ohrožené jedince, pak rizikovou skupinou jsou v případě anorexie lidé, kteří chtějí podávat perfektní výkony a snaží se díky nim získat pozornost okolí. V jejich rodinách bývá stoprocentní výkon nadmíru oceňován. Jsou zvyklí se hodně kontrolovat. V případě bulimie se jedná často o osoby impulzivní, nezdrženlivé, s nízkou sebekontrolou a často se sklonem k navazování krátkodobých vztahů. Míra IQ nehraje při vzniku onemocnění ani v jednom případě žádnou roli.

Kromě jmenovaných osobnostních, rizikových faktorů existují i riziková povolání. Patří k nim profese, kde je tělo značně exponované. Například baletky, modelky a další.
Podle paní docentky Papežové je odborná léčba úspěšná ze 40 %. Případy, kdy se člověk bez lékařské pomoci sám zbavil příznaků tohoto problému, nebo je zmírnil, jsou známy. Většinou se ale váží na pomoc ze strany rodiny, vzdělaných a informovaných přátel nebo pominutí nějaké dlouhodobé stresové situace. Není ale dobré spoléhat na samoléčbu, protože se většinou nedaří a čas, který je těmito pokusy ztracen, se již nedá nahradit. Čím dříve člověk vyhledá odborníky, tím menší hazard se svým životem podstupuje. Výjimkou u neléčených případů totiž nejsou smrtelné konce. Jestliže se podle lékařských průzkumů vyléčí pod odborným vedením 40 % pacientů, pak dalších 40 % žije sice bez extrémních podob choroby, ale celoživotně se potýká s některými dílčími problémy, jakými jsou zvýšená pozornost k tělu, dietování, časté myšlenky na jídlo nebo občasné zvracení, které další rozvoj osobnosti nějakým způsobem omezují. 20 % pak přechází do chronicity. To skutečně znamená, že se po desetiletí přejídají nebo naopak jídlo odmítají a vrací se v momentě ohrožení života do nemocnic, kde se stabilizují a znovu se vrhají do ďábelské smyčky.

Najdou se ale i faktory, které, když už je člověk „obdařen“ dispozicemi, dokáží toto nebezpečí kompenzovat a člověka tak chránit. Tady hrají prim dobré rodinné vztahy. Rodina, která není orientována pouze na výkon, její členové hovoří mezi sebou o svých problémech, vnímají své potřeby a tráví spolu dost času, zaregistruje včas první příznaky, obstará si potřebné informace a hledá způsoby, jak vše řešit. Takovým pomocníkem při hledání informací jsou například webové stránky
www.pppinfo.cz.

Nezastupitelnou roli v celé problematice má samozřejmě prevence, včetně osvěty. Tady jsou kompetence na úrovni vlád. Do některých zaměstnání se dneska například už na základě lékařské prohlídky nepřijímají osoby, které mají manifestní anorexii, tzn., že mají BMI pod 17,5. V obchodech nejsou jen velikosti XXS, ale i normální čísla, a to i na Václavském náměstí. Vládní činitelé mohou zařídit, aby se eliminovalo množství reklam, které jsou z tohoto pohledu nesmyslné. I módní svět už vysílá sem tam první signály. Například modelky předvádějící svatební šaty nesmí mít BMI pod 17,5. A v neposlední řadě je třeba mít osvícené spojence v médiích, která jsou, jak soudí nejen docentka Papežová, novodobým náboženstvím. Stále ještě média nepodávají dostatečně fundované informace a nechávají se vléct honbou za ideálem nezdravé štíhlosti, a nahrávají tak nevědomky zhoubné posedlosti po něm.

BMI
BMI (body mass index) je odhad tělesné hmotnosti uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Vychází se z poměru hmotnosti a druhé mocniny výšky, výsledek se porovná se statistickými tabulkami pro daný věk a pohlaví.
Výpočet BMI na www.pppinfo.cz

VÝPOVĚDI PACIENTEK
Nevím, jak mám jíst a co mám jíst. Je mi 16 a vážím 43 kg. Nechci přibrat a jsem z toho nešťastná. Holky ve škole jsou v pohodě a připadá mi, že se vůbec nemusejí hlídat. Proč mám takový strach jenom já? Říkají, že jsem hrozně hubená,  já vím, ale co když začnu tloustnout? Co mám dělat?

Mám absolutní peklo. Beze svědků a jen sama se sebou trávím celé dny. Stačí mi k tomu jedna místnost. WC. Na nic jiného mi nezbývá čas. Už po cestě domů otvírám nakoupené balíčky a cpu se v tramvaji vším možným. Za trest  pak všechno musí ze mě  ven. Tlustá nikdy nebudu, to raději chcípnu na tom záchodě!

Skláněla jsem se nad mísou ve stejně zkřivené poloze nesčetněkrát a do rozbolavělého krku si strkala o zuby odřené prsty znovu a znovu. Nenáviděla jsem se a propadala panice, že už se nikdy nezvednu, nevstanu a nebudu dělat nic jiného než zoufale dávit do téhle díry.  Mockrát jsem nechávala zvonit telefon, zvonek a neotvírala návštěvám. Pro nikoho jsem nebyla doma. S nikým jsem nechtěla mluvit. Došlo to tak daleko, že jsem vycházela ven jen pro zásoby jídla. Práce, škola, přátelé, rodina, všechno jako by neexistovalo. Jídlo, jídlo, jídlo! To jediné mělo smysl. Bála jsem se k smrti, co bude za vteřinu, a napadalo mě, že se zblázním. Nebyla jsem od toho daleko.

Vždycky po pár dnech totálně fyzicky vyčerpávajícího nepřetržitého kolotoče jídla a zvracení se vzpamatuju a snažím se vysílat SOS. Ovšem za chvíli už se přesvědčuju, že to zvládnu sama a že už to bude lepší a že vlastně o nic tak fatálního nejde. Pak zase lžu všem okolo i sobě.

Neberu drogy často a neberu je pro nic jiného než pro ten pocit, že se všechno netočí jen kolem toho pitomýho těla. Nemusím myslet na to, jak vypadám. Jsem ale totálně v prdeli. Takhle žít nemůžu a už ani přežívat tak nejde.  Školu jsem nedodělala, přítel nechce moje trýznění vidět, protože ho to nejspíš moc bolí a neumí mi pomoci, a rodiče se trápí, ale pomoci nemohou, jsou zmatení, co se vlastně děje. Netuší, jak je to vážné, nebo nechtějí tušit. Modlím se, aby si někdo všiml. Kdokoliv! Jsem sama. Úplně sama. Buď umřu, nebo... mi někdo z vás pomůže!

Je mi třicet a jsem v invalidním důchodu. Deset let trpím bulimií a léčím se potřetí. Mezitím jsem pobývala na interně, protože mi selhaly ledviny. Už před šesti lety mi doktoři řekli, že nemohu mít děti. Cítila jsem se dobře jen jednou v životě. To když jsem mohla jíst, protože jsem byla příšerně vyhublá.

Foto: archiv BOMTON

 

Zdroj: Bomton studio, a.s. /magazín Agent BOM - léto 2006 .
Úryvky výpovědí pacientek nashromáždila autorka během delší doby.
Je proto možné, že některé z nich mohou být dnes již neaktuální.

Reklama