Dětičky mám tři. Po pěti letech neúspěšného snažení o potomky jsme to s manželem vzdali. Absolvovala jsem totiž dvakrát umělé oplodnění, které nevyšlo. Šla jsem na operaci krčních mandlí, protože jsem měla pocit, že to může být příčina neplodnosti - časté angíny, antibiotika atd., cvičila jsem rok podle metody Ludmily Mojžíšové a docházela na rehabilitaci, zhubla jsem 12 kg a stále nic. Pak jsem absolvovala měsíční léčbu neplodnosti ve Františkových Lázních a konečně jsem otěhotněla. Moje radost neznala mezí. Jen mi tu radost kazil verdikt lékařky, že embryo je o tři týdny menší než by mělo být a zřejmě to nevypadá dobře... ale počkáme. Tak jsem byla v šoku. Dost jsem krvácela, nebylo mi dobře, ale nakonec jsem dítě udržela, to rostlo v břiše a já byla šťastná těhulka.

V půlce gravidity mi však začalo břicho často tvrdnout, až jsem se zbytkem čípku skončila v nemocnici na kapačkách, kde si mě nechali měsíc. Během měsíce se okolo mě vystřídalo na dvacet mamin, těch různých příběhů, stresu o budoucnost (když se dítě narodilo hodně předčasně), ale i srandy a pohody jsem dlouho nezažila. Jak člověk jen leží, to víte, že se probere všechno možné. Protože jsem veselá kopa a stále vyprávěla příhody ze života, smály jsme se na pokoji tak, že jsme se za břicha popadaly a už tzv. nemohly...

Po měsíci mě pustili domů z nemocnice s tím, že dítě se vyvíjí nějak pomalu, měla jsem dva a půl měsíce do porodu, dítě bylo o pět týdnů menší a já dostala příkaz jen ležet a ležet. Tak jsem sebou doma plácla jako pecka do postele a čekala, co bude. Četla jsem si, hodně spala, pouštěla televizi a ležela. Přešel jeden měsíc, druhý... a ke konci jsem už nemohla ani dýchat, jak mi bylo. Manžel mě pravidelně vozil na kontroly, kde mě chválili, že čípek sice už nemám, ale neotvírám se, ať vydržím ležet. Cítila jsem se hrozně, ale ležela jsem. Ve 38. týdnu těhotenství mi po kontrole v nemocnici paní doktorka nabídla, abych další den - v sobotu - přišla na příjem, že celkový stav můj i dítěte vypadá na hospitalizaci. Tak jsem v sobotu s manželem přišla. Ten dostal instrukce, že mi budou vyvolávat porod a že může jít domů, že to bude třeba dva dny trvat. Tak šel...

Odpoledne mi zavedli první tabletu, nic se nedělo, po dvou hodinách druhou a to už mi začalo být pěkně špatně, bolelo mě břicho, pomalu jsem omdlévala a nevěřila, že může být ještě hůř. A bylo. Začala jsem se dusit, tak jsem dostala kyslíkovou masku. Pak to trochu přešlo, tak jsem mohla zavolat manželovi, že budeme brzy rodit. Do toho mi ještě píchli epidurál, kterého jsem se hodně bála, ale který mi velmi pomohl. Jen mě vystresovala sestra, která na mě řvala, ať se nekroutím než paní doktorka naplní stříkačku, ale mě bylo tak špatně, že jsem skoro nevnímala. Když jsem pak volala manželovi, tak to nebral, protože spal. Až za pět minut to zvedl, byla to věčnost. Přišel prakticky až na závěr, kdy u mě asistovalo sedm lidí a zvonem mi Julinku rodili. Masku na puse, zvon na druhé straně, atmosféra stresující, ale dokázala jsem to. Malá však nedýchala,po chvíli křísení se však nadechla a začala brečet, spíše mňoukat jako kotě.  Měla 2350 g a 45 cm a jen mi jí ukázali a odnášeli si jí s sebou na sesternu.  Byla hypotrofilní, lehce nedonošená a díky pupečníku, který byl prakticky ucpaný měla celou dobu nedostatečnou výživu...

Druhý den v poledne, prakticky 12 hodin po porodu za mnou přišla na pokoj sestra a rozverně se ptala, kde mám dítě. Tak jsem jí řekla, že musí být u nich. Krve by se ve mě nedořezal, když řekla, že u nich není. Nakonec mi přišel po hodině říct lékař z novorozenecké JIP, že leží u nich v inkubátoru, že se několikrát dusila a že zatím prognózu neví. Tak jsem chodila se na ten náš malý uzlíček se dívat na Jip a bylo mi všelijak. Kapačky zapíchlé v hlavičce nepřidají na klidu.

Po třech dnech, kdy jsem byla domluvená na kojení jsem přišla k oddělení, chtěla zazvonit a najednou vidím na dveřích, kde je tabulka, kde kdo je umístěn, že jmenovka s mým dítětem chybí. Zvonila jsem, aby mi přišel někdo otevřít a nic. Byl to jeden z nejhorších okamžiků v porodnici, protože jsem si myslela, že Julinka umřela a oni mi to ještě nepřišli říct, protože po té situaci, kdy nevěděli původně, kde je moje mimino, bych se ničemu už nedivila. Nakonec mi jedna sestřička oznámila, že je na jiném odd. o patro níže, tak jsem tam běžela a brečela... S Julinkou nás pustili po osmi dnech domů, byla jsem hrdá matka, že jsem to všechno zvládla a i přes šestinedělí a bolení bříška, neustálého řevu a cirkusu jsme se dostali k tomu, že má moje Julinka dneska čtyři roky, chodí do školky, je to šikovná sestřička, udělali jsme jí ještě brášku a sestřičku a i když občas zlobí a je svoje, tak z ní máme velkou radost.

Posílám fotku Julinky a její sestřičky Lucinky - je to první jejich setkání v porodnici a na druhé fotce je naše Julča v létě na zámku.

Julča

Julča2

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven


Julča je krásná princezna! :)

Pište mi své zážitky a dojmy z narození prvního dítěte, co to pro vás znamenalo, jak jste se cítila, jak vám bylo, kolik vám bylo, jak jste všechno zvládala, nezvládala, jak na to dnes vzpomínáte.

Pište na redakce@zena-in.cz

předmět: První dítě.

Vaše příspěvky budeme zveřejňovat a jedna z vás získá hezkou výhru, sadu čtyř hrnečků. 

hrnečky

Reklama