Krást se nemá! Nebo je to v některých případech omluvitelné? Adéla (36) je přesvědčená o tom, že ano. Aby zachránila psa, odcizila jej majitelům přímo před nosem.

Před lety se její fence zcela neplánovaně narodilo štěně. Kříženec s nezaměnitelnou kresbou, takže nebylo pochyb o tom, že se k nim na zahradu podhrabal sousedův pes. I když si ho Adéla chtěla nechat, nakonec musela uznat, že dva velké psy v bytě, kam se měla stěhovat, nezvládne. A tak byla ráda, když o štěně projevili zájem její známí. Věděla, že se u nich bude mít dobře.

dog

„Zpočátku mi posílali fotky, ale časem mezi námi komunikace utichla. Až po čtyřech letech jsem se od známých doslechla, že odcestovali do zahraničí. Psa si s sebou ale bohužel vzít nemohli, tak ho dali do útulku. Když jsem se pustila do pátrání, vyšlo najevo, že od té doby vystřídal hned několik majitelů. Bylo mi do pláče a předsevzala jsem si, že ho najdu,“ vzpomíná Adéla s tím, že zpočátku příliš úspěšná nebyla. Až náhoda ji zavedla ke dvorku, na kterém byl uvázaný u boudy. Díky nezaměnitelnému zbarvení nebylo pochyb, že jde o „jejího“ psa. Ale jinak by ho bývala ani nepoznala.

Byl hrozně vyhublý a špinavý. Stál v blátě u boudy, uvázaný na řetězu. Když mě uviděl, vrtěl ocasem a upíral na mě ty svoje smutný oči. Ne, nemyslím si, že by mě po těch letech poznal. Nejspíš jen viděl v každém příchozím potenciální záchranu. V tu chvíli mi bylo jasné, že musím jednat!“ vypráví Adéla.

Možnost oznámení o týrání příslušnému úřadu zavrhla. Cítila, že není na nějaké papírování s nejistým výsledkem čas. Chtěla svého psa vysvobodit co možná nejdříve, a tak zazvonila na zvonek. „Vypotácel se nechutný chlap v trenkách a byl z něj cítit alkohol. Co jiného jsem taky mohla čekat! Obrázek, o jaké lidi jde, si každý musel udělat už při pohledu na ten děsný dvorek. Když jsem mu navrhla, že ho zbavím starosti o jeho psa, o kterého evidentně stejně nemá zájem, a vezmu si ho k sobě, jen se mi vysmál. Prý nic nedává ani neprodává. Leda bych mu za něj dala 10 tisíc. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou, zatímco on zase vešel do domu,“ vzpomíná na beznaděj, kterou cítila.

Pak se jí ale v hlavě zrodil plán, na který sice nebyla pyšná, ale jiné východisko neviděla. Psa prostě v noci ze dvorku odvede. „V tu chvíli mi to přišlo jako jediná možnost, jak ho dostat co nejrychleji do bezpečí. Nemohla jsem sice vědět, jak na mě zareaguje, ale doufala jsem, že pochopí, že to s ním myslím dobře. A taky jo. Kolem druhé hodiny ráno, když byl všude klid, jsem se k těm lidem vloupala na dvorek a pomalu došla až k boudě. Ležel v ní a byl tak zesláblý, že sotva vstal. Netvářil se nebezpečně, dokonce mě vítal a vzal si i pamlsky. Opatrně jsem ho odvázala a dala mu svůj obojek. Pomalu jsme se odplížili ze dvorku a nastoupili k manželovi do nedaleko zaparkovaného auta. Jakmile se rozjel, hrozně se mi ulevilo! Přece jen jsem měla tak trochu černé svědomí, i když to celé bylo pro dobrou věc.“

Po pár měsících přinesla její snaha ovoce. Vysvobozený pes se dostal z nejhoršího a je z něj opět veselý a vděčný společník. Absolutně svého činu nelituji! Nechci ani domýšlet, jak by u těch lidí dopadl. Sice mu i tak zůstaly nějaké trvalé následky, ale nic hrozného. A jestli se nebojím, že na to někdo přijde? Ne, ty lidi vůbec neznám a bydlím dostatečně daleko na to, abychom je kdy potkali,“ dodává Adéla.

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Čtěte také:

Reklama