Reklama

Jako dítko jsem zřejmě nebyla žádný šprt, byť jsem základní školu prolezla se samými jedničkami. Nebyla jsem rovněž žádný andílek, ale ani sígr, spíš něco mezi, prostě normální, byť asi nadané dítě. S učiteli jsem obvykle problémy nemívala, nejspíš jsem patřívala k jejich oblíbencům, i když jsem v první a druhé třídě nosívala poznámky jako „Neslabikuje“ (to mne hrozně otravovalo, četla jsem již ve školce a učitelce jsem kazila hodiny čtení, protože jsem byla napřed), „Čte si pod lavicí“  (kdo by si nečetl, když ostatní překoktávali Ema má maso a já se příšerně nudila) a na co jsem obzvláště hrdá je poznámka „Při nácviku nové písně si hraje s programem kin“. Pražandy dříve narozené si možná pamatují na skládací leporelo, které každý týden rozdávali v kinech. Spolužákova babička pracovala v jednom z nich a on svým kamarádům nosíval právě ony programy. Všichni jsme po nich toužili a on jimi ovšem obdarovával jen své věrné kamarády a zejména kamarádky.

V páté třídě jsem ale narazila. Nejenom já, bylo nás víc. Dostali jsme neuvěřitelně nespravedlivou učitelku, která měla svých pár oblíbených a zbytek drtila. Oblíbenci se rekrutovali z potomků rodičů, kteří byli členem oné správné politické strany. My ostatní měli smůlu. První střet nastal poměrně brzo po začátku školního roku. Jeden spolužák byl mírně hendikepovaný, měl problémy s kyčlemi a byl poněkud pomalejší v chůzi i v myšlení. Spolužáci ho občas sprostě šikanovali – tehdy se tomu tak neříkalo, ale nic jiného jejich chování nebylo. O přestávce mu ten den sebrali bačkoru a začali si s ní házet po třídě – kluk se marně snažil svoji botu zachytit. Seděla jsem v lavici a snažila jsem se něco na poslední chvíli naučit, čekala nás písemka, když tu náhle přede mnou dopadla na sešit bačkora. Vstala jsem, našla pohledem majitele, zavolala na něj „chytej“ a hodila mu ji. Co čert nechtěl, v ten okamžik stála ve dveřích naše třídní. Okamžitě začalo vyšetřování, proč házím po třídě bačkorou, a na mé vysvětlení, že kluci botu ukradli a nechtěli ji vrátit a že já ji pouze vracela právoplatnému majiteli, mi odsekla, že jsem ji měla tomu klukovi donést. To bylo samozřejmě nereálné, protože by mi ji kluci opět sebrali. Takže jsem domů přišla s poznámkou „Házela bačkorou po třídě“. Nemusím vysvětlovat, že učitelku nějaká šikana absolutně nezajímala. Podstatné přece bylo, že já jsem házela bačkorou.

Další konflikt nastal brzy. Měli jsme nějaké hodiny dělené na schopnější a méně schopné žáky a při dělené hodině jsem seděla v jiné lavici než normálně. Nepamatuji se už přesně, jak to bylo, ale právě kvůli jinému zasedacímu pořádku mne spolužačka obvinila, že jsem jí sebrala sešit na vlastivědu. Ten její sešit jsem samozřejmě ani neviděla – nicméně její matka dorazila do školy a hned šla za učitelkou, že jsem zlodějka, že jsem ukradla jejímu miláčkovi sešit a že jsem to udělala proto, že ten její sešit byl hezčí než můj, protože v něm měla nalepeno spoustu obrázků a já určitě ne. Marně jsem vysvětlovala, že jsem ten sešit ani neviděla a že ho mohl vzít kdokoliv. Nakonec jsem podlehla nátlaku a jala se ten sešit přepisovat i s obrázky, bylo to asi tak v říjnu, textu v něm ještě moc nebylo. Ovšem když jsem ho pak oné dívčině předala, pohrdavě si ho prohlédla a oznámila mi, že už si ho přepsala.

Ve čtvrtletí jsem domů donesla třídní důtku. Při pohledu na ni můj jadrný otec pouze konstatoval: „No jo, je to komunistická kráva“.

Po několika měsících jsem se dozvěděla, že onen ztracený sešit našla při úklidu nevlastní matka jedné naší spolužačky zastrčený někde za nábytkem. Ona dívčina ho omylem sbalila a když pak viděla, jaká aféra se rozpoutala, nenašla odvahu, aby ho vrátila a přiznala se. Ona dívka byla nervově labilní, její vlastní matka spáchala sebevraždu, když její dceři bylo šest let, a ji to hodně poznamenalo. Nicméně rodiče se po nálezu toho sešitu vydali za rodinou majitelky sešitu, aby ho vrátili a vše vysvětlili a nakonec se prý společně opili, neboť zjistili, že obě dámy spolu kdysi chodily do školy a netušily to. Že by se ale někdo obtěžoval a omluvil se mi nebo došel za učitelkou a řekl, jak to bylo, to opravdu ne. To jsem na konci roku nakonec udělala já.

Kolem vánoc se mi podařilo si onu nepříjemnou učitelku naklonit úplnou  maličkostí. Dělala jsem vánoční ozdoby a svícny z vizovického těsta a bábě jsem taky jednoho vánočního kapříčka zabalila a doručila. Od té doby byl od ní klid, vzala mne na milost a válečná sekyra byla zakopána. K vzájemné lásce nedošlo, ale už mi neznepříjemňovala život.

Juana

Joano, my jsme měli v 5.třídě taky bolševickou kozu, která šikanovala ty, co nebyli potomky členů oné strany. Jaké křivdy člověka po celý život provázejí, co? Chovala se úplně stejně, jako ta tvoje. Jmenovala se Bayerová, nebyla to ta samá? Simona

Jak to bylo s vašimi školními lety? Zažily jste nějaký průšvih? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz