Moc ráda vám čas od času přinesu příběh, který jako by vypadl z pera Danielle Steel. O to lepší, že se zpravidla jedná o část života některé z vás, takže jde o reál. Logicky vám love story s dobrým koncem předkládám raději než osudy smutné. Tenhle je jeden z těch krásných.

zrcadlo

Paní Alena Semelková je jednou z žen, která může říci, že za vším zlým přichází něco pěkného jako satisfakce od osudu.

„Staromák“ je pro nás synonymem lásky a šťastné náhody

„Už pět let se s manželem chodíme 19. prosince políbit a předat dáreček k výročí na Staromák, k rozsvícenému vánočnímu stromu. Jestli je nějaký Ježíšek, pak jsem od něho dostala před pěti lety ten nejhezčí dárek. Lásku v krásném balení,“ začíná její vyprávění.

Přiznávám, že mě dojala, a mile.

„Ten den jsem vůbec nikam jít ani nechtěla. Pamatuji si to jako dneska. Byla jsem rok sama po ošklivém rozchodu, potratu, nervovém kolapsu a ztrátě zaměstnání. Všechno, co se mohlo za půl roku s odpuštěním podělat, se podělalo.

Otěhotněla jsem s bývalým přítelem, a když jsem mu to oznámila, řekl, že není na rodinu přiopravený, že si není jistý ani naším vztahem, zatímco já logicky byla. Řekl, že hodlá odjet pracovat do Španělska a že by bylo nejlepší, kdybych šla na interrupci. Suše vyndal peněženku, že z ní vytáhne patřičný obnos.

Řekla jsem mu, že dítě chci, že si ho nenechám vzít, že je mi dvacet pět, a to je věk na první děcko. Pravil, ať si tedy dělám, co chci, ale že s ním rozhodně počítat nemám.

Odcházela jsem jako spráskaný pes. Strašně jsem brečela. Tak strašně, že jsem se bála, že mě to snad roztrhá. Nechápala jsem nic z toho, co se tak najednou stalo. Nechápala jsem, co to je za člověka, se kterým jsem dva roky chodila. Jako by ho někdo vyměnil, jako by to nebyl on. Do takového šmejda bych se přece nezamilovala! Nebo ano? Byla jsem na tom psychicky pod psa.

Hrozně jsem se trápila a celé noci nespala. Sepisovala jsem trapné SMS, které jsem mu posílala. Bylo tam, že ho miluji, že není možné, aby byl tak zlý najednou, a podobně. Dnes bych si nafackovala. Zvlášť po té, co napsal „Neotravuj mě už, své jsem ti k tomu řekl.“

Nemohlo to skončit jinak než potratem, hospitalizací a neschopností. Aby toho nebylo málo, po návratu z nemocnice mě navíc vyhodili z práce. Nechtěla jsem žít. Tohle je dobrá chvíle poděkovat přátelům a rodině. Byli svatí v té době a neskutečně mně pomohli.

Uplynul rok a já se jakž takž dala dohromady. Těžké srdce jsem ale měla stále. Trapně jsem pořád, každý den, věřila, že zavolá, omluví se a... Člověk je hlupák někdy... a slepý.

Když mě lákaly holky na večerní Staromák, nechtěla jsem. Tak nějak jsem chtěla být doma, zírat do zdi a hypnotizovat telefon. Nakonec jsem jela, ale opravdu neochotně. Stromek byl krásný – opravdu kouzelný. Setmělo se. Nabídla jsem se, že dojdu ke stánku pro svařák.

Stojím ve frontě a za mnou kluk. Jakési paní za ním upadla peněženka, a jak se shýbala, vysypal se jí obsah kabelky. Otočila jsem se a pomáhala jemu a jí všecko posbírat. Když jsem zvedla oči, dívala jsem se do obličeje, který mi přišel najednou tak známý a příjemný….

„Neznáme se?“

To jsem neřekla já, já to nestihla. Řekl to on, Pavel. Měl stejný pocit. Usmála jsem se na něho a pravila, že si nepamatuji, ale že je to možné, protože mám také pocit, že ho znám. Byl tu s přáteli tak jako já. Přidali se k nám, nebo spíše si nás u stromku našli. Pořád jsme se na sebe museli dívat. Holky si toho všimly. Bylo to takové… zvláštní.

Co mě rozsekalo nejvíc?

Prošli jsme ten den hodně barů. V jednom se Roman s Tomášem, to byli Pavlovi, a dnes naši společní kamarádi, svěřili, že Pavla vytáhli, aby nebyl po rozchodu s dívkou pořád tak sám. Úplně nás to s holkama zazdilo. „To snad není možný,“ pravila Kamila.

Já to už zkrátím. Jsme spolu pořád. Po dvou letech jsme se vzali. Podívejte, čekám miminko. Ne, není první, doma máme rok a půl Klárku.

Každého 19. prosince si dáreček k výročí dáváme u stromečku na Staromáku. I letos si ho dáme. Začal s tím Pavel hned rok na to, když mi řekl, že pojedeme do centra, kde mi něco ukáže

Došli jsme ke stromku a on řekl: „Ukážu Ti nejhezčí dárek, který jsem loni dostal, a ukážu ti ho tady.“ A vyndal zrcátko, které namířil na mě. Pak zvedl hlavu a směrem nahoru řekl „DÍK!“

Brečela jsem jako dítě. Ale tentokrát štěstím.

Reklama