Manžel naší čtenářky s nickem Free napřed nechtěl o psovi ani slyšet. pak neodolal a stali se s z nich kamarádi. Dokonce i ve chvílích nejtěžších mu zůstala věrně po boku. Přečtěte si krásný a zároveň smutný příběh, který nám napsala Free

Pes je jediná láska, která se dá koupit. Ano, toto se říká o psech a za tím rčením stojím. Já jsem byla vždycky zvyklá na psa v domě, manžel naopak. Když naše nejmladší dcera dorostla desátého roku, její touha po psovi už byla hodně silná. Několik let provokativně psala dopis Ježíškovi, že si nepřeje nic jiného než pejska... maximálně jednu knížku a dávala tento „otevřený dopis“ do obýváku za okno.

Manžel byl stále neústupný. Jak si to představujeme psa v bytě?!?! Jedině tato skutečnost mě taky vadila, ale dceři jsem fandila. Vysnila si labradorského retrievra a začala po něm pátrat na vlastní pěst. Pročítala všemožné inzeráty a byla nešťastná, že jsou k mání jenom na druhém konci republiky. Až jenou se objevilo místo pobytu jejího možného kamaráda nedaleko Uherského Brodu. Sama si zavolala objednala termín a uprosila tatínka, aby ji tam zavezl se podívat.

Když manžel viděl, jak se z toho klubíčka dvanácti nádherných štěňátek jedno okamžitě vybatolilo a začalo Hanku olizovat všude po obličejí, zjihnul a bylo rozhodnuto. Zaplatil zálohu a za měsíc už pejska přivezl sám se slovy, že starat se ale nikdy nebude. Toto prohlášení vzal za své i náš prostřední syn. Pánové netušili, jak si jich ta psí slečna omotá kolem tlapky.

Nedají se vypočítávat její psí kousky. Když ucítila vodu okamžitě do ní musela, takže jsme se snažili jí držet stranou, hlavně dceru brzy přetáhla a několikrát ji do místní říčky vzala s sebou. Na výletech se chovala velice ekologicky, jak jsme ji doma házeli pet láhve, tak nám to v přírodě vracela... všechny co našla nám přinesla a my už je přece nemohli odhodit. Ukázala nám, že život je vlastně obrovská psina.

Naučila se hodně povelů a cviků a taky domácí čistotě... to se nesměla hnout ode dveří, dokud něměla umyté tlapky. Chudinka když ji tam zapomněli, trpělivě čekala. Jednou jsem zaslechla manžela, jak si kamarádům pochvaloval, jak je skvělý si s naší Mollynou vyběhnout a že ho donutí jít ven, i když se mu zrovna nechce. Naposledy byli běhat na štědrý den, když mi tady překáželi.

Tam manžela rozbolela hlava a už nepřestala. S jeho nemocí zvážněl i náš pes. Po příjezdu z nemocnice se od manžela nehnula. Tiše mu ležela u nohou a občas něžně lízala ruku. Už ho nenutila do běžeckých bot a nestrkala ze dveří.

molly

Když manžel odešel, byl na ní vidět strach o nás všechny. Byla jako vyměněná. Když jsme cestovali na návštěvu k nejstarší dceři a udělali nutnou přestávku, mohla se zbláznit, jak nás volala zpátky k autu. Téměř přesně za rok jí veterinář zjistil několik nádorů. Veterinář doporučoval její utracení, že se největší nádor nedá odstranit.

Nedokázala jsem si představit, že by dcera přišla i o to zvíře. Mě samotnou ta roční prodleva od odchodu manžela hrozně bolela. Našla jsem si jiného veterináře, který neviděl situaci tak černě. Podařilo se. Je to už zase rok a naše Molly je tady.

Dostala se do formy, i když už není tak divoká a veselá. Stala se z ní rozumná psí dáma. Jsem ráda, že ji máme. No a řeknete potom, že nemá pes duši?

Vaše čtenářka Free

Milá Free, to mi nedělejte, ještě musím chvíli vidět ostře...Děkuji za krásný příběh, pohlaďte za mě statečnou Molly

Reklama