Ahojky,
nepamatuji si, že bych měla někdy nějaký idol, po kterém bych šílela.
Samozřejmě jsem měla období, kdy se mi líbily nějaké hudební skupiny (nebo zpěváci). Dost jsem si třeba užila koncert skupiny The Cure.
Nikdy jsem ale moc nechápala ty uječené fanynky před podiem... Možná to bude i tím, že nemám ráda tlačenice, takže jsem tu atmosféru v "kotli" nezažila. Určitě to člověka strhne a dělá to, co by normálně nedělal.

Ale přeci jen jsem někoho napodobovala.
Ráda čtu a ještě když jsem chodila na základku, ležela jsem dennodenně v knížkách. Až mi za to rodiče i nadávali :-)

Jednou jsme v knihovně s kamarádkou objevily knížky od Arthura Ransome.
Psal dobrodružné knížky pro děti.
Děj se odehrával v Anglii, u nějakého jezera, kde trávily prázdniny dvě party dětí, Amazonky a Vlaštovky, jezdily s plachetnicemi a hrály si na piráty.
Těch knížek bylo asi 10 a volně na sebe navazovaly.
S kamarádkou jsme přelouskaly téměř všechny a po vzoru dětí jsme si hrály na piráty. Plachetnice jsme neměly, ale měly jsme strom, na kterém jsme si udělaly houpačku ze šňůry na prádlo, a koupily jsme si vařič pro zálesáky na tuhý líh a vařily si čaj v ešusu, také jsme měly smlouvu o přátelství na ohořelém papíře, kterou jsme u stromu zakopaly uloženou v igelitovém pytlíku...

Pak, někdy po maturitě, jsme se k tomu stromu šly podívat, chtěly jsme najít tu smlouvu... no, nenašly jsme ji.
Ale kamarádství nám vydrželo dodnes.

Sepy


Milá Sepy,
připomíná mi to Rychlé šípy a knížky Jaroslava Foglara.
A protože skautíci rádi soutěžili, využiju vašeho příspěvku k vložení dnešní první soutěžní otázky.

1. Jmenujte nejměkčí a nejtvrdší nerost
Reklama