„Uhni, jsi snad hluchá? No tak dělej, hluchoune, nevidíš, že vystupujeme?“ řval na mě jako pominutý důchodce, notně podporován svou ženou, která si přisolila a nazvala mě krávou. A já opravdu stála jako opařená.

people

Jsem snad nějaký frocek, na kterého si každý dovolí? A co kdybych byla opravdu hluchá? Pozná to někdo na první pohled? To by mě snad tou holí umlátil. Provinila jsem se jen tím, že jsem zaváhala při vystupování. Klárka Wimmerová je mi svědkem.

Jely jsme spolu na nějakou akci autobusem MHD a nevěděly, kde máme přesně vystoupit. Zda už teď, nebo až příští zastávku. Celou cestu jsme stály v uličce a při výstupu se zdržely sotva pár vteřin. Pán s paní, co seděli pod námi, se drali ven a spustili takový humbuk, jako by hořel autobus a jim šlo o život. Přitom stačilo jen říct pár vteřin dopředu „S dovolením“ nebo „Pardon“, a s radostí bych jim uvolnila cestu a ještě jim pomohla ze schodů.

Jsem totiž ze staré školy a běžně pouštím sednout osoby starší, osoby s holemi (včetně mladých) a samozřejmě těhotné ženy. O to samé někdy k jejich nelibosti žádám školáky či mladé muže předstírající četbu, nebo hluboký spánek. Nedá mi to, abych je nevychovávala, když nad nimi balancuje stařenka o holi, žena s malým dítětem v náručí nebo ještě v bříšku. Považuji to za elementární slušnost.

„Kopu“ za staré, nemohoucí a slabší jedince, a sama pak dostanu nakopáno. Nedůtklivost, nebo spíš hrubost, s  jakou se do mě ten pár pustil, mi přišla naprosto neadekvátní situaci a úplně mě ochromila. Kde se v lidech bere tolik zloby?

A nemyslete si, nebyla to žádná „socka“, posilněná krabicákem, od které byste vybrané chování nečekaly. Ten pán vypadal jako gymnasijní profesor, elegán z první republiky, čisťounký a upravený. O to víc mě zaskočilo jeho chování.

Bylo mi to líto a dlouho jsem na to myslela.

Ale nezahořknu. Dál budu pouštět sednout staroušky, lidi o holi a těhotné, a tím snad ostatní vychovávat.

Reklama