Bulvár

Uhelný trh

Minulý díl ZDE.

Žíťa tvrdil, že je to Uhelný trh. Baráky skutečně vypadaly povědomě, ale jinak... Vážně se tady prodávalo uhlí! Chlap v ukoptěné haleně ho měl plný vůz. A před vozem postávala dvojice hubených kravek. V Praze! Jinak byl trh plný lidí, z nichž někteří vypadali, že utekli z Bohnické léčebny, a jiní že zrovna opustili scénu Národního divadla. Matně jsem si vzpomínala, že některé z těch prvních jsem vídala žebrat v metru. Rozhodně toho beznohého dědu, který na rohu vyhrával na harmoniku a přispíval tak ke všeobecnému mumraji, ve kterém nebylo slyšet vlastního slova.

Rufus se mezi tím zmatkem proplétal s neskrývanou radostí. U stánku s rybami ukořistil hlavu kapra a teď ji s sebou nosil v tlamě.
„Budeš strašně smrdět!“ vytkla jsem mu.
Nevypadal, že by mu to vadilo. Nebo mě možná neslyšel.
Nějaký tlusťoch v kabátě s kožešinovým límcem do mě strčil - ten by zasloužil pozornost ekoteroristů - hubený kocour mi málem skočil ze střechy stánku na hlavu a k harmonice se falešně přidaly housle. Zkrátka takový normální lidový trh...

V tom jsem zahlédla povědomou tvář... Anděl! Můj nezvaný noční návštěvník. Takže opravdu existuje.
„Kdo je to?“ vyrušila jsem Žíťu, který mlsně pokukoval po jakýchsi mastných preclících, které rozhodně nevyhovovaly evropským normám.
„Kdo?“ sledoval směr mého pohledu. „Jo tenhle,“ ušklíbl se pak, „to je Ariel. Ale od jisté doby si radši nechává říkat Anton.“
„A ta blondýna?“ zaostřila jsem na neuvěřitelně nohatou, prsatou a vůbec dokonale ženskou siluetu vedle Ariela - teda Antona.
„To je Sofie,“ pokrčil Žíťa rameny. „Ti dva už jsou spolu dost dlouho.“
Doprkvančic. Jako obvykle. Když narazím na chlapa, který by i stál za hřích, tak má kočku, se kterou se nemůžu měřit.

„A hele, támhle je průvodce,“ popadl mě Žíťa za ruku a začal mě vléct davem od mého vytouženého objektu.
„Ahoj Filipe,“ pozdravil kohosi.
Odrthla jsem žárlivý pohled od Sofie a otočila jsem se. Chlápek přede mnou mohl mít tak ke dvěma metrům a byl to ten typ drsňáka, co se schválně zapomíná holit. Na sobě měl hadry jako z Indiana Jonese, jenom ten bič mu scházel.
„Žíťo,“ kývl hlavou a určitě měl dojem, že mu mluvení koutkem úst a úsporné pohyby zlepšují image. Nezlepšovaly.
„Potřebuje pomoct,“ kývl Žíťa směrem ke mně.
Já? Já že jsem potřebovala pomoc? Od tohohle pseudo kovboje? No to mě...
„A má čím zaplatit?“ cedil chlap skrz zuby. Ještě scházelo, aby si odplivl žvýkací tabák. I když, pitomějc už vypadat nemohl.
Žíťa pokrčil rameny. „Máš něco?“ otočil se ke mně.
„A co jako?“ zeptala jsem se s myšlenkou upřenou k peněžence, ležící zřejmě někde vedle klíčů v předsíni mého bytu. Právě teď jsem byla hrdou majitelkou laciných Cassiovek a mobilu, který jsem včera - vážně to bylo teprve včera? - málem utopila ve Vltavě. A Rufuse, pokud jsem měla věřit bezdomovcům a andělům.

„Pozor,“ sykl najednou drsňák Filip a skočil po mně. Nestihla jsem ani zvednout ruce a už jsem se válela po dlažbě s chlapem na sobě. Smrděl, jak jinak, potem.
„Co si to...“
V tom jsem si všimla prodavače uhlí. Stál kus za námi a opíral se o vůz. Tedy, opíral... Nechápavě zíral na svoje břicho. Trčela mu z něj šipka s rudým opeřením, která ho přibodla k bočnici vozu. Právě otvíral ústa k výkřiku. Já taky.

„Padáme,“ přerušil mě Filip ještě než jsem se stihla doopravdy rozječet a jal se mě táhnout kamsi mezi stánky. V leže. Žíťa, po všech čtyřech, nás následoval. Rufus pustil rybí hlavu a podezřívavě se rozhlížel kolem.

„Tohle byl slušný podraz,“ vrčel Filip.
„Takže se o ni postaráš?“ šklebil se malý uličník, jako by mu před očima právě nepostřelili člověka. Prodavač uhlí konečně začal řvát. Někdo někam běžel a porazil stánek s rybami. Lezli jsme, samozřejmě, přes ně. Ozval se vysoký ženský jekot. Kdosi nadával. Zabučela kráva.
„Kam to...“ pokusila jsem se získat kontrolu nad situací.
„Tudy,“ zvedl Filip mříž od kanálu.
„Kanálem?“
„Lez!“ nekompromisní tón mu, vzhledem k okolnostem, šel dobře.
„Kdyby tě zabili kdekoliv jinde, bylo by mu to fuk,“ vysvětloval mi Žíťa bodře, zatímco jsem se soukala do kanálu. „Ale když s tebou zrovna mluvil, zkazila by mu tvoje smrt pověst.“
Raději jsem ten nesmysl nekomentovala a soustředila se na zrezivělé, vlhké šprušle.

Kanál smrděl... no, jako kanál. V mizejícím ostrůvku světla nad námi se ozvalo zaštěknutí.
„Tak si tam skoč,“ odsekl Filip.

„No dobře, ale mám to u tebe,“ drsňák si hodil Rufuse přes rameno a pustil se za námi.
Pak za sebou zasunul víko. Zapadlo s kovovým klapnutím a my se ocitli ve tmě. V naprosté tmě. Jako v kanále.

Pokračování příště.

   
02.08.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [6] Meander [*]

    Wiki: No jo, fakt že jo.

    superkarma: 0 02.08.2007, 12:19:11
  2. avatar
    [5] Wiki [*]

    Trochu to zacina pripominat "Nikdykde"
    nebrala tam nahodou autorka inspiraci?

    superkarma: 0 02.08.2007, 12:11:03
  3. avatar
    [3] femme [*]

    nějak už mě to přestalo bavit

    superkarma: 0 02.08.2007, 09:41:01
  4. avatar
    [2] cmelda [*]

    Meander: napodobne

    superkarma: 0 02.08.2007, 09:12:56
  5. avatar
    [1] Meander [*]

    Už se drobátko ztrácím.

    superkarma: 0 02.08.2007, 08:55:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme