Milují. Milují tak moc, že jsou schopni přikývnout na jakýkoliv partnerův návrh. Dělají věci, které naposled dělali, když byli ještě dětmi. Překonávají sebe sama jen aby tomu druhému udělali radost nebo mu dokázali velikost své lásky. Vždyť láska hory přenáší a spousta z nás je ochotna toto přísloví převést do praktického života.

 

Proč to vlastně dělám?

K tomuto článku mě inspiroval příběh kamarádky mé známé, která od ní dostala o půlnoci smsku s velmi zvláštním obsahem. Psala v ní, že je někde uprostřed lesa, sedí na pařezu a čeká na svého chlapa, až vyleze z nějaké jeskyně, kterou se rozhodl prozkoumat. Sice ji přestávaly ty jeho výstřelky bavit, ale přesto na tom pařezu čekala dál, třásla se zimou a strachy a jen v tom tichém temném lese přemýšlela, proč to vlastně dělá.

 

Vysednul kvůli mně na koně

Tento příklad mě zaujal natolik, že jsem si začala ve svém okolí hledat další podobné historky. Kamarádka mě překvapila, když prohlásila, že pro ni naopak dělají neuvěřitelné věci muži. Jeden kvůli ní dokonce překonal svůj strach a vysedl na koně. Po chvíli z něj zase úspěšně spadl. To, že by něčeho podobného byli schopní i chlapi, byl pro mě opravdu šok. Do té doby jsem si myslela, že se ve vztahu většinou obětují jen ženy. Asi podle sebe soudím ostatní, nebo podle prvního případu.

 

Hned následně se mi povedl získat příběh kluka, kterému k večeru zavolala jeho milá, že by ho ráda viděla. Každý byl z jiné části republiky, vzdáleni od sebe asi 150 kilometrů. On se však rozhodl, že jí splní její přání, a tak vyrazil na nádraží, aby stihl poslední spoj do města, kde se měli sejít. Spoj mu ale ujel. Nechtěl však svou lásku zklamat, tak si objednal taxíka a zaplatil ty nekřesťanské peníze za cestu. Dívka však na místě určení nečekala. Zavolal jí tedy, zda je vše v pořádku, a ona mu bez jakéhokoliv zájmu oznámila, že se jí nepovedlo dostat z blízké vesnice, a tak celou akci ruší. On stál uprostřed poloprázdného náměstí, bylo něco kolem půlnoci a do prvního ranního spoje domů ho dělily dlouhé hodiny čekání. Noc strávil v parku na lavičce a za přítelkyní už nikdy nevyjel. „Blbce jsem ze sebe udělal jen jednou a naposled!“

 

Když nepůjdeš na vysokou, tak tě nechci!

Ale abychom se zase vrátili k ženám a abych nemluvila jen o chlapech, jedné mé kamarádce se taky jedna superoběť povedla. Její tehdejší přítel si hrozně potrpěl na titulech a vysokoškolském vzdělání. Zatímco ona toužila po rodině, dětech a společné domácnosti, on si trval na tom, že půjde studovat. No, co by pro něj neudělala. Přihlásila se na vysokou do města, kde studoval on, a dostala se tam. Zabalila si tedy kufry a odjela do společného bytu, který si spolu našli. Opustila své přátele a domov, ale měla společnou domácnost a on měl vysokoškolačku. Vztah však stejně nevydržel pro jeho rozmary, a tak ona zůstala bez střechy nad hlavou v cizím městě a bez přátel. Obětovat se někdy nevyplácí.

 

Je taky zajímavé, že ve většině případů jsou ženy ochotny se obětovávat častěji (a dělat stejné chyby), ale muži, pokud se spálí, už nikdy znovu stejnou oběť neučiní. Nestojí jim to za jejich síly. Potřebují vidět i nějakou odměnu za jejich skutky. Čekají slova díků a vděčnost. Ženy to dělají z nějakého zvláštního pocitu sebeuspokojení za to, že udělaly tomu druhému radost, a to je pro ně svým způsobem největší poděkování.

I já jsem často udělala nějaký podobný šílený skutek a měla z něj radost. O některých vím, že bych je zopakovala znovu, a některé už nikdy udělat nechci. I když tak nějak tuším, že jistá si v tom „nikdy“ nebudu.

 

Jak jste na tom vy? Jste spíše ta, která se obětuje, nebo ta, která je obletovaná? Máte nějaký příklad ze svého života? Co si myslíte o ženách, které jsou schopny udělat pro svého partnera to, co mu na očích uvidí? A co si myslíte o takových mužích?

Reklama