Až do svých skoro třiceti let jsem se auta bála jako čert kříže.
K udělání řidičáku mě vlastně donutily mé dcery. "Víš, mami, prosím tě udělej si taky řidičák, ať nemusíme pořád prosit o odvoz tátu a poslouchat jeho poznámky, že furt nemá čas."

No, a tak jsem se tajně přihlásila do autoškoly. Dvakrát týdně odpoledne po práci jsem zmizela z domova a učila se krotit ten "ďáblův prostředek", jak někdy autu říkal můj pradědeček.
Když jsem se večer vracela celkem unavená, manžel jen protáhl obličej, proč prý si nedám s těma dámskýma dejchánkama pokoj.
Neříkala jsem nic a dál se poctivě učila testy a jezdila starou škodovkou na cvičné jízdy.

Jednou v létě se stala tato příhoda.
Byla sobota večer a manžela chytil žlučník (asi z kachničky, co byla k obědu). Kroutil se na gauči. Pohotovost odmítal, prý není srab. Ale s postupem času, kdy už nevěděl bolestí, jak se jmenuje, souhlasil, že pojedeme do nemocnice.
"No, jo, ale vždyť já jsem v rodině jediný řidič, jak se tedy do toho zatracenýho špitálu dostaneme?" Já na to: "Nic se neboj, budu řidit já, však mám tvoji školu." Zakroutil hlavou: "Ale, až tě chytnou policajti, pokutu si zaplatíš sama."
A vyjeli jsme k nejbližší nemocnici, vzdálené asi 10 km od našeho města. Zhruba kilometr od nemocnice zablikalo na mě světlo policejní baterky.
"Tak, a teď jsem zvědav, jak se z toho vykroutíš," zašpičkoval můj muž různobarevný v obličeji od bolesti. Vzorně jsem zastavila u policejního auta, stáhla okénko a na výzvu, abych předložila doklady, jsem sáhla do kabelky a s úsměvem podávala svůj několik hodin nový řidičák.
V tu chvíli zařval manžel bolestí. Policajt s útrpným výrazem mi podal řidičák zpět, popřál šťastnou cestu a naše škodověnka opět vyrazila k nemocnici.
Tam po injekci proti bolesti a po uklidnění mi říká manžel: "Doufám, že ten tvůj řidičák je pravý."

Usmála jsem se, podala mu ho a bylo vidět, jak mu mozek šrotuje. "Aha, tak to byly ty tvoje dýchánky, co?" Přikývla jsem a od té doby jsme se v řízení autíčka střídali. Nedávno mi dokonce muž složil poklonu, že jsem klidnější a lepší řidička než on. A dcery to jen potvrdily. 
Dny bez nehod a nerváků přeje

Januše 

Milá Januše,
to je příběh jak do "Bakalářů".
Reklama