Dvě děti dva roky od sebe. To starší premiant třídy a mladší dyslektik. S takto rozdanými kartami se musí umět hrát. Jsou ale učitelé, kteří s nimi hrát neumí a dávají ten jasný nepoměr nejen dětem, ale i rodičům pořádně vyžrat.

Příběh, který se vám chystám vyprávět, je pro mě hodně osobní. Vyprávěla mi ho totiž moje mamka, tedy některé části, jiné jsem si sám odžil. Mám staršího bráchu a chodil jsem s ním na stejnou základní školu. Brácha byl vždycky studijní typ, ještě před základkou uměl plynně číst, počítal (z mého pohledu) jako Einstein, a jestli měl s nějakým předmětem problémy, pak s výtvarkou. Já byl přesný opak, jediný předmět, který mi na základní škole šel a bavil mě, byla právě výtvarka. Jenže ta byla vždycky, společně s hudebkou, brána jako něco okrajového.

Nejhorší muka mi způsobovaly čeština, fyzika a chemie. Matiku jsem chápal logicky, ale učení se vzorečků byl stejný horor jako vyjmenovaná slova. O dějepisu ani nemluvě, jediné datum, které jsem si pamatoval, bylo 1415, ježto se mi z nějakého důvodu v hlavě uhnízdila mnemotechnická pomůcka s Ludolfovým číslem.

1

Jako kluk jsem to ale nevnímal nijak tragicky, prostě jsem se do školy netěšil, nebavila mě, ale hodiny jsem nějak protrpěl. Bál jsem se, abych nebyl vyvolaný, protože to pak bylo utrpení pro mě i pro učitele. Před tabulí jsem si promlčel pár trapných minut a s krásnou kulaťoučkou pětkou odcházel do lavice. Kdyby nebylo posudku z pedagogicko-psychologické poradny, nejspíš by se kulatily i na vysvědčeních a já bych několik ročníků druhého stupně opakoval. Takhle jsem o pololetích a na koncích roku pravidelně nosil domů několik čtyřek s odřenýma ušima, hádejte, samozřejmě z profilových předmětů. Abych ale základce úplně nekřivdil, na prvním stupni jsme měli skvělou učitelku Barákovou, která přivedla k dokonalosti Komenského školu hrou. O to horší byl druhý stupeň, kde se jelo tvrdě na výkon.

A o co horší byl můj druhý stupeň pro mámu, to jsem pochopil až nedávno. Vyprávěla mi, jak si ji na jedné třídní schůzce vzala učitelka matiky a fyziky stranou a říká jí: „Moje dcera teď čeká druhé dítě a já jí říkala, hlavně aby to nedopadlo jako u Kočových. Jak může být ten David tak chytrý a Jakub tak blbý.“ Mamka jí řekla něco nepěkného a víc se s ní odmítala bavit.

S odstupem času mi připadá základní školství, ve kterém jsem vyrůstal (třeba už je to jinak), jako místo, které rozvíjí jen omezený okruh dětí se specifickým nadáním. Druhý stupeň považuji pro sebe za ztracené roky života a děkuji rodičům, že byli tak duchaplní a přihlásili mě do lidušky, kam jsem chodil odpoledne a konečně se pro mě v tu dobu něco zajímavého naučil a dozvěděl. Nechci učitelům fušovat do řemesla, ale individuální přístup k jednotlivým žákům by našemu školství hrozně prospěl. Zařadit děti do tabulky je na prd.

Věřím tomu, že můj matematicky nadaný brácha, kdyby měl ty správné učitele a správný systém výuky, tak postupuje ve svém oboru daleko rychleji – měl tu výhodu, že byl nadaný v profilových předmětech, ale nevěřím, že mu systém vyhovoval, protože byl stále popředu. Stejně tak zase dodnes nenakreslí jedním tahem vajíčko, není divu, není to jeho obor, talent ani ambice.

Mám vizi školního systému, ve kterém by se testovaly dětské schopnosti a určovaly jim profilové předměty, podle konkrétního nadání. Dítě by samozřejmě absolvovalo i ostatní předměty, ale protože by bylo nadané třeba na hudebku, tak by se jeho hlavní rozvrh skládal právě z těchto hodin. Stejně tak dítě nadané na matematiku by se učilo hlavně ji, dítě nadané na dějepis hlavně ten... Je to utopie? Nemyslím. Třídy by se nediferencovaly podle věku, ale podle schopností. Vznikaly by kolektivy, které si mezi sebou mají co říct, ve kterých se mladší děti učí nejen od učitelů, ale i od starších spolužáků. Bylo by to možná trochu organizačně náročnější, ale určitě by to stálo za to! Myslím, že i učitelé, by raději chodili do tříd, kde je žáci dychtivě poslouchají, než do tříd, kde je půlka dětí nevnímá, třetina zlobí, dalších pár spí a zbytek možná dává pozor.

Nabízí se otázka, zda by děti nezlobily v hodinách neoblíbených předmětů (pro ně neprofilových). Ano, asi zlobily, jsou to děti, anebo by tolik nedávaly pozor, ale protože by se těšily na to, že za chvíli zase začne jejich oblíbený předmět, nebylo by to tak hrozné jako ve stávajícím systému. Člověk lépe „přetrpí“ třicet procent neoblíbených předmětů než sedmdesát. Brácha na výtvarce asi také moc pozor nedával, a ta brambora místo vajíčka, kterou odevzdával, učitelku příliš nepotěšila. Ale odevzdal aspoň bramboru, i to je nějaký výsledek, se kterým se dá (a zkušený pedagog by měl umět) pracovat. Věřím, že v mém systému by po nějakém čase začal odevzdávat bramborovajíčka.

Ano, paradoxně si myslím, že kdyby učitelé věděli, že jdou do třídy, na kterou nemohou mít řekněme v češtině takové nároky, dosahovala by třída v tomto předmětu lepších výsledků, a to nejen díky tomu, že by na ní byly kladeny v češtině nižší nároky na výsledky, ale právě těmi nižšími nároky a menší četností by děti dosahovaly lepších individuálních výsledků. Prostě by je čeština mnohem víc bavila, i když by neuměly z hlavy Wolkerovy básničky. Líp by ji chápaly, ježto by jí nebyly stresovány ani přehlceny.

Géniové (teď myslím učitelský sbor) na naší základce se o to pokusili, ale ten pokus byl vážně špatný. Tuším v šesté či sedmé třídě rozdělili ročník na chytré Á-čkaře a blbé Bé-čkaře. Co k tomu dodat – takhle prostě ne! Nevím jak u Á-čkařů, ale u Bé-čkařů se jim povedlo jediné, rozbít fungující dětský kolektiv. Výsledky na podané školní výkony veškeré žádné.

To jsem ale odběhl od tématu... Dost mě zajímá, jakou máte se sourozenci zkušenost vy, milé čtenářky, srovnávají je učitelé?

Přečtěte si také...

Reklama