Věřil jsem, že jestli mne, jak sama říkala, skutečně miluje, rozhodne se pro první možnost, tedy miniinterrupci, vždyť je to jen rozumné. Domluvili jsme se na další schůzce, ale to bylo poslední, co jsem od ní slyšel. Jitka přestala komunikovat. Nic horšího už vážně udělat nemohla. Čím víc jsem o situaci přemýšlel, tím větší jsem získával pocit, že vůbec není jisté, kdo je otcem a kdo v pozadí tahá za nitky, i když mi říkala, že je už dlouho sama.

 

Během toho týdne jsem se snažil o schůzku každý den a celou tu dobu se užíral, že vůbec netuším, na čem jsem. Na hodiny do školy nechodila. Vždy, když kývla, že se sejdeme, něco do toho zásadně vlezlo. Omlouvala se vždy až s mnohahodinovým zpožděním, kdy jí bylo úplně jedno, že by mě mohlo zajímat, co s ní je. Pak mi bezstarostně přes sms oznamovala, že byla na návštěvě u maminky, u kamarádky, že jí bylo špatně, že zase byla u maminky a tak stále dokola.

 

Tak kdo je tu táta?

 

Nelíbilo se mi to. Vzhledem k vývoji jsem už začal pochybovat, zda jsem vůbec otcem. Mezitím ji její spolubydlící vozil po doktorech a staral se o ni, což mi přišlo, pokud bych byl táta skutečně já, úplně absurdní.

 

Když jsme se pak konečně setkali, jednala se mnou, jako bychom se viděli včera a omlouvala se, že tyhle situace prostě neumí řešit. Dala mi docela drahý dárek a asi měla i dojem, že to je to správné řešení, že teď to bude fajn. Vždyť mě miluje. Šly na mě mrákoty. Pak se pochopitelně zase neozývala, až potom dorazila zase jednou na hodinu.

 

V tu chvíli už jsem byl skoro přesvědčený, že pravým otcem je spolubydlící, který se o ni tak vzorně stará, co jiného by mě taky mohlo napadnout? Když jsem to ale naznačil s tím, že nepodařenou kapitolu bude možno uzavřít, přišla mi dotčená sms, že to tak není, že je to jen kamarád.

 

Držte si klobouky, jedeme z kopce

 

A kolotoč se roztáčí znovu. Jitka mi slibuje schůzku, ale jak už je jejím dobrým zvykem, bez jakékoli omluvy nepřijde. To už zuřím, telefon také klasicky nezvedá. Mám dojem, že si ze mě dělá legraci. Na poslanou ostrou sms konečně odpovídá, nakonec spolu i mluvíme, a zase se nestačím divit.

 

Vysvětlení její odmlky je pro ni zcela logické. Když se dozvěděla, že z dítěte nemám žádnou velkou radost, rozhodla se mne zcela vypustit z plánování. I když – z plánování! Jaké je to plánování? Nemá pořád žádnou představu o tom, co znamená mít dítě. Plat nemá nijak závratný, je z rozvedené rodiny a mě ze všeho vypustila. Jak se chce o dítě starat? A dochází jí vůbec, že dítě je i součástí mě? A dochází jí, že jde o malého človíčka a ne o hračku?

 

K tomu se ještě dozvídám, že už jedno dítě potratila a nemá žádnou jistotu, že by mohla mít další. To se dozvídám po třech týdnech! Je rozhodnuta mít dítě, o kterém tvrdí, že je moje. Co s tím můžu udělat já? Nic. Vůbec nic. Jde jen o to vymyslet, jak zajistit dítěti alespoň trochu adekvátní podmínky k výchově. Jen kdybych si mohl být jistý, že je skutečně moje…

 

To byl můj příběh. Co si o tom všem myslíte vy? V podstatě je zde každá rada drahá.

Reklama