Reklama

 

Je mi 27 let a vzhledem ke svým zahraničním pobytům i studijnímu zaměření se už pár let věnuji výuce jazyků, v poslední době jsem vystřídal i několik jazykových škol. Jsem normální chlap, proto jsem za posledních několik let vystřídal i několik přítelkyň. To, co se mi ale stalo teď, jsem v životě nezažil a doufám, že ani nezažiju. Pořád ještě vlastně nevím, na čem jsem, a řešení toho všeho si pořád ještě nedokážu představit.

 

Začalo to společně se semestrem, kdy jsem dostal v jazykovce novou skupinu studentů. Jednalo se klasicky o lidi mezi dvaceti a třiceti lety. Po překonání prvotních rozpaků si brzy zvykli na pracovní tempo, práce odsýpala jedna radost, všechno bylo příjemně uvolněné a v hodinách se smálo a usmívalo. Vědět, jak to všechno dopadne, rozhodně bych se tenkrát usmíval o poznání méně.

 

Studentky jsou krutým lákadlem mravenečník

 

Šlo o jednu ze slečen. Jitka se na mě usmívala ještě o něco víc než všichni ostatní, posílala ke mně pohledy, kterých by si musel nevšimnout snad jedině mechem obrostlý troll. K tomu její rozpačitost v přímé konfrontaci se mnou… Nedalo se nic dělat, pozval jsem Jitku asi po měsíci výuky na rande, což, jak se dalo podle jejího chování vypozorovat, přijala poměrně s nadšením.

 

První večer jsem se dozvěděl všechno o tom, jak je už docela dlouho sama, že bydlí se spolubydlícím a se svým psem. Pes pro ni byl vůbec středobodem vesmíru, básnila o něm dlouhé minuty, mezi řečí z ní vypadlo, že spolubydlícímu pere a vaří, že je to dobrý kamarád, který jí pomáhá, když je potřeba. To jsem tenkrát pustil druhým uchem ven, koukal jsem do těch jejích modrých očí a uvažoval, jestli by zrovna tohle mohlo fungovat.

 

Nějakou dobu jsem měl problém s jejím roztomilým žvatláním, ale už na druhém rande jsem jí řekl, že mi nějak nesedí. To byl bod zlomu, říkal jsem si, že jsem to možná trochu přehnal. Jak se ukázalo, bylo to pro dobro věci, najednou se z ní vyklubala příjemná a inteligentní slečna, se kterou byla radost si povídat, začal jsem si být věcí poměrně jistý.

 

Kdo je moje Jitka?

 

Jitce je 22, pracuje jako sekretářka u jedné developerské firmy a už ji nebaví být sama. Na pomaturitní studia neměla ani moc času, ani moc peněz, takže se nepokusila o vysokou a dala se na vydělávání si na chleba. Zkrátka normální hezká holka, se kterou by vše mohlo fungovat k oboustranné spokojenosti. Hezká je, zdá se, že i zamilovaná, neměl jsem už najednou potřebu víc to řešit, však on už čas ukáže. A čas skutečně ukázal.

 

O svých předchozích vztazích toho moc neříkala, ale to je normální, vždyť jsme se viděli jen párkrát. Zkrátka a dobře, jiskra přeskočila, plamínek chytil, stačilo jen trošku fouknout a byl z toho celkem obstojný požár.

 

Byl pátek a nakonec jsme skončili u mě. Podívali se ně nějaký film, bylo nám hezky. Jitka byla pořádně žhavá, bavilo ji přesně to, co baví chlapy, když to holku baví, zkrátka a dobře první večer jsme si spolu pěkně užili.

 

Byli jsme si medicínou na samotu

 

Druhý den byla sobota a Jitka zase přišla, tentokrát už jsme ani jeden nechodili kolem horké kaše, to, že se chceme, bylo jasné oběma. Chvíli jsme se spolu mazlili, pak jsem svědomitě (i když ne zrovna nadšeně) vytáhl kondom, protože Jitka má jakousi alergickou reakci na hormonální antikoncepci, a pomiloval se s ní. Bylo to velmi příjemné pro oba, po delší abstinenci tohle byla ta pravá medicína na naši samotu.

 

Za chvíli jsme se museli léčit znovu. V ten okamžik by nám bylo jedno, kdyby se čas zastavil, tyhle chvíle jsou přece v životě ty nejhezčí.

 

První zvraty jsou na obzoru

 

Možná by to skutečně trvalo na věky, kdyby jí v noci nezavolal spolubydlící. Co si o sobě prý myslí, že si pořídí psa a pak ho nechá samotného doma. To ji tak rozhodilo, že se asi ve dvě ráno sebrala a odjela taxíkem domů, z čehož jsem byl poněkud vedle a neuměl jsem si to rozumně vysvětlit. Co s tím spolubydlícím Pavlem mají vlastně za vztah?

 

Další týden se mi moc neozývala, neviděli jsme se skoro vůbec, k tomu o víkendu měla dostat periodu a já slíbil návštěvu rodičům v Opavě. Byl jsem z toho celý rozmrzelý, ale chápal jsem, že není vždy posvícení. Taky jsem si říkal, že je dobré zvolnit tempo, že to věci jen prospěje. Ani jsem netušil, že opak bude pravdou a místo pomalé plavby pod větrem romantiky se celá záležitost promění v bouři emocí.

 

Další týden mi totiž došla zpráva, že nemohla přijít na naši schůzku, protože jí bylo špatně a stavila se u gynekoložky, která jí sdělila radostnou novinu. Vše nasvědčovalo tomu, že Jitka je, i přes použití ochrany, těhotná. A to je, drahé čtenářky, pouhý začátek. Najednou se kolem začalo dít tolik věcí, že jsem si sám připadal jako v hodně špatně napsaném thrilleru.

 

Více čtěte příště.