Říkáte si taky: Učit děti doma? To bych teda nechtěla... Mám stejný názor. Jsem ráda, když děti ráno odejdou do školy a věnuje se jim někdo jiný. Protože naučit je něco doma musí být hodně náročné.

Mám jednu známou, Ivu, která má tři děti. Dnes už jsou větší, ale dřív jsme se často vídaly, když jsme ještě nechodily do práce. Iva měla (a má) dost jiných názorů než já a taky úplně jiný způsob života. Hodně dbá na zdravou výživu a přírodní potraviny, dětem šije oblečení, neustále něco vyrábí, peče a zavařuje... Tehdy měli doma i kozy a na zahradě pěstovali hodně zeleniny.

kid

Její děti nechodily do školky, byly pořád doma. To jsem chápala, protože i já se snažila, aby šly naše děti do školky co nejpozději, abych si jich užila, dokud jsou malé a roztomilé. Když pak ale měla jít Ivina první dcera Kačka do školy, zarazilo mě, že ji Iva bude učit doma. Bavily jsme se o tom, snažila se mi vysvětlit všechny výhody učení doma, ale stejně jsem ji nechápala. Já bych své děti doma nikdy učit nemohla. Jednak pro ně nejsem dost velká autorita jako paní učitelka ve škole, bála bych se toho, že mě nebudou poslouchat, že prostě nebudou dodržovat režim a pravidla, která jsou ve škole nastavená automaticky (rozhodně bych se třeba nedonutila vstávat každé ráno na osmou hodinu, kdybych nemusela...). A pak by mě děsila ta zodpovědnost - co když je nenaučím všechno, co potřebují? Ve druhé třídě na něco zapomeneme, a co pak...? A navíc by jim chyběli kamarádi a dětský kolektiv. Kdepak, to není nic pro mě.

Učení doma má výhody

„Ale učení doma má hodně výhod,“ řekla mi tehdy Iva. „Můžeme si všechno dělat tak, jak chceme, takže se děti vůbec ničím nestresují. Když nemají náladu na matematiku, procvičujeme češtinu, na prvouku chodíme do přírody, tam ty kytky vidí ve skutečnosti, nemusím je omlouvat, když jsou nemocné, nemusím je nikam vozit... A kamarády taky mají, vždyť k nám chodí návštěvy a my zase chodíme na nějaké kroužky a na různé akce, co se tady v okolí dějí. Prostě mi učení doma vyhovuje.“

Samozřejmě jsem se s Ivou nehádala, nemělo to smysl. Učila doma i druhou dceru Bětku. Jenže problém nastal, když starší Kačka měla jít na druhý stupeň do školy (pozn. red.: podle zákona se teď mohou děti doma učit pouze na prvním stupni, ale má se to změnit od příštího roku). Kačka nastoupila do školy mezi dvacet cizích dětí a byl to pro ni šok. Spolužáky neznala, nějaké učivo neuměla, v jiném byla napřed, a hlavně měla ze začátku velký problém nějak zapadnout do školního režimu. A Bětka o rok později prožívala totéž. Teď už jsou to velké holky, samozřejmě si nakonec na všechno zvykly. Ale chvíli to trvalo. A mě překvapilo, že jejich mladší bratr šel do školy už od první třídy, toho už Iva doma neučila. Protože musela do práce.

Učení doma vůbec neodsuzuju, naopak, určitě má své velké výhody. Ale své ratolesti jsem ráda svěřila škole. A jaký názor na to máte vy, milé čtenářky?

Četly jste o dětech v našem magazínu:

Reklama