Dnes máme téma trapasy. Trapas, který vám na rozjezd přihodím, se nestal mně, ale mojí sestře. Ne, že bych neměla v zásobě taky nějakou trapnou historku. Na pár bych si vzpomněla. Ale ani jedna není takhle výživná.


To bylo tak. Měla jsem promoce. Večer před promocemi jsem si chystala obleček na můj den D. Šaty, silonky, stahující kalhotky na maskování kil, lodičky. Lodičky, sakra, kde mám lodičky? Aha, už vím. Kdysi jsem je půjčila sestře. Narušilo mi to plány. Večer jsem jet nemohla a ráno jsem měla jet s manželem a maličkou dcerkou autem. Jenže já musela být na promoci o hodinu dřív a ještě ke všemu vyzvednout ty blbý boty. Rozhodla jsem se, že si přivstanu, vezmu si provizorní boty a za sestrou se dopravím vlakem, na promoce do divadla sjedu MHD. „Gentlemansky“ jsem nechala auto manželovi, neboť vím, že přijet s naší ratolestí někam včas je sci-fi, takže se mi nechtělo ho nechat dohánět vlak s golfkama nebo riskovat, že jim vlak frnkne před nosem.

Takže jsem se hned po ránu hodila do gala, vzala provizorní boty a šupačila za sestrou. Tam se přezula a fofrovala na MHD. Po cestě brzdilo auto s chlapy a všichni na mě zírali. Nevěděla jsem, jestli zděšením, nebo obdivem. Pak jelo druhé auto plné dělníků, stáhli okýnko a obdivně hvízdli. Jako matce na mateřský, maskující neshozená kila, mi to docela zvedlo sebevědomí. Vystrčila jsem víc dopředu moje pětky. Ráno jsem nekojila a nestihla odstříkat, takže výstřih jsem měla opravdu objemný. K šatům jsem si vzala výrazné korále, tím jsem si zajistila, že se mi nikdo na špeky a do očí nepodívá. Po cestě na zastávku se za mnou otočilo pár chlapů. To už moje sebevědomí bylo v úrovni nebes.

Nastoupila jsem do narvaného trolejbusu. Hurá, zastávka Škola, vystoupilo dost dětí a já si konečně sedla. Už jsem riskovala, že se mi vymkne noha. Nějak jsem si na podpatky odvykla.

Přišel ke mně chlap. Stoupl si hned vedle mě. Hodila jsem po něm očko a on pořád tak upřeně na mě kouká. Dělala jsem, jako že nic, a zastrčila si cvaklou jízdenku do kabelky. Takovej prcek, kolem třiceti mu mohlo být. A civěl mi do výstřihu, nebo se mi to aspoň zdálo. A čumí a čumí a čumí. Už mi to bylo podezřelé.

On: „Tak co jako bude?“

Já: „Co by jako mělo bejt?“

On: „No, tak ukažte mi ji...“ Přitom prstem ukazoval na můj klín. To už trochu přehnal, hošánek. Takhle nestydatě ukazovat do rozkroku.

Rozlítilo mě to na tolik, že jsem zapomněla, že jsem momentálně za dámu, a pěkně spustila: „Ty úchyle zapíííp. Přestaň mi zírat do výstřihu. Co bych ti jako měla ukázat? Leda tak tohle,“ a vztyčila jsem prostředníček.

Celý trolejbus už řval smíchy. A já si teprve všimla, že ten „úchylák“ má v ruce odznak revizora. Odznak měl u boku a já se mu celou dobu koukala do očí a zaslepená svojí krásou jsem nějak přestávala vnímat. A to JI mělo být nedořčená jízdenka. Pozdě mi došlo, že neukazoval do rozkroku, ale na moji kabelku, kterou jsem měla na klíně položenou, a kam jsem si zrovna JÍzdenku strkala. 

Rudá jak přezrálý meloun jsem se z busu vypotácela na nejbližší zastávce a pokračovala jiným spojem.


Trapasy jsou téma na dnešní den. Každý máme v zásobě aspoň jeden opravdu povedený kousek. Trapasy školní pracovní, postelové, domácí, trapasy veřejné, na ulici, v MHD, obchodě, trapasy v lásce, trapasy typu „špatný adresát“. Pochlubte se s tím svým! Můžeme vám zaručit, že dnes v tom nebudete sama.

Pište už teď na adresu

redakce@zena-in.cz

Vaše příspěvky budeme v průběhu celého dne zveřejňovat a odpoledne vybereme jeden, jehož autorku odměníme. Tentokrát je ve hře oční koupel pro unavené a zarudlé oči.

Reklama