Milá redakce a všechny ženy-in,

nemohla jsem nenapsat příběh mé báječné babičky. Její příběh se odehrával, jak jinak hlavně za války - babička se narodila 1926 a za války bydlela s rodiči a bratrem v Praze-kousek od místa konání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který se stal 27.5.1942-to znamená že babičce bylo 16let a tehdy vše začalo.

Parašutisté Jozef  Gabčík, Jan Kubiš a Adolf  Opálka, byli jedněmi z těch, kteří byli tímto pověřeni a vycvičeni pro tento úkol. Babičky rodina patřila k Sokolům a ti drželi při sobě a moc napomáhali při přechovávání atentátníků po jejich seskoku. Naštěstí nikdo nevěděl u koho doma zrovna jsou, rodiny si je mezi sebou rozebrali a starali se o ně. I u babiččiných rodičů se jeden schovával. Po atentátu byli všichni Sokolové z oblasti atentátu pochytáni a dospělí většinou převezeni do pevnosti v Terezíně, kde byl koncetrační tábor a následně - alespoň babičky rodiče - převezeni do Mauthauzenu-vyhlazovacího tábora, kde byli neprodleně postaveni ke zdi a zastřeleni.

Babičky bratr byl mladší, a tak byl převezen do tzv.kinderheimu a tam přečkal válku, babička - té bylo více jak 16, a tak ji český voják ve službách gestapa chtěl poslat též s dospělými k zastřelení. Naštěstí německého vojáka napadlo babičku vzít mezi děti do kinderheimu, aby se o ně starala. Nikdy naštěstí nikdo z gestapa a ostatních nezjistil účast babiččiny rodiny na atentátu, a tak babička i s jejím bratrem válku přežili.

Dnes jsou v Hnutí bojovníků za svobodu a po letech jsme díky mé kamarádce mohli projít celami, ve kterých byli prababička a praděda za války v Terezíně před převozem do Mauthausenu vězněni. Je to strašné, ale i babička byla této návštěvě moc ráda a prohlásila, že nikdy nezažila takový profesionální a autentický výklad  i s podrobnostmi událostí, a to že byla v Terezínské pevnosti několikrát. Kamarádka má vše velice dobře nastudováno.

Já měla v celách velice zvláštní pocity, mráz po zádech a i obrazové výjevy-dokonce jsem měla pocit, že tam danné vězně vidím. Chci se s babičkou podívat i do Mauthausenu, přece jenom je to, bohužel, naše minulost.

Babičky si velice vážím jako člověka, který je nejsilnější jakého znám. V životě přišla o mnohé - rodiče, manžela, dítě a přesto nepodlehla. Letos jí bude 84 a je to ta nejbáječnější a nejlepší žena jakou znám. Je činorodá a pořád v jednom kole, na nic nemá čas, protože pořád něco dělá. Máme ji moc a moc rádi a jsme šťastní, že je tu s námi. PS: Děkujeme babičko za vše.    Petra

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Milé čtenářky, vyhlašuji poslední hodinu, kdy můžete posílat příspěvky k dnešnímu válečnému tématu. Těším se na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama