Zorka má se svým manželem dva syny, dnes čtrnáctiletého Davida a sedmnáctiletého Simona, u kterého se začaly projevovat homosexuální sklony. Nemůže se s tím smířit.

homosexual

Nějaká klukovina

Poprvé si toho Zorka všimla ve chvíli, kdy si Simon zničehonic začal odbarvovat vlasy a přibarvovat řasy. To mu bylo asi 15.
„Ty jsi ten, jak se jim říká, metrosexuál?“ zeptala se svého syna.
„A co ti vadí?“ odsekl Simon.
„Nic, Simone, já jen že s těmi výraznými řasami vypadáš dost divně.“
„No jasně, tobě se pořád něco nelíbí,“ odsekl syn a zavřel se ve svém pokoji.

Bavila se o tom se svým manželem, a ten jí řekl, že je to určitě nějaká klukovina
„Znáš to, kluci se vsadí o nějakou blbost, co my jsme se jich nadělali, i v dámském oblečení jsem chodili.“
„Dnes je to jinak,“
řekne Irena.
„Prd je jinak, pořád se blbne. Jen si vzpomeň, jak jsem třeba já nosil upnuté džíny, ani sednout si v tom nešlo. Co jsem si od našich vyslechl.“

To je můj přítel

Další šok však nastal ve chvíli, kdy Zorka přišla nečekaně domů dřív z práce a v předsíni uviděla dvoje boty.
Hned poznala, že jedny patří Simonovi, druhé nepoznala.
„Já ho zabiju, zase se fláká a je za školou. Za rok má maturovat, s takovou ho ani nepustí k maturitě, poslední dobou jsou s ním jenom problémy. Ještě, že mladší David je v pohodě.“
Odhodila tašku a letěla si to se synem vyřídit do pokoje.
Bylo zamčeno.
„Simone, otevři, jak to, že nejsi ve škole? S kým tam jsi?“
Dlouho byl klid a pak se otevřely dveře.
Místo očekávané návštěvy nějaké slečny se za synem objevil rozcuchaný kluk s rudýma ušima.
„Co tady děláte?“ vykoktala ze sebe Zorka. „To je spolužák?“
„Ne, to je Michal, můj přítel.“

Zorce se zatmělo před očima. Nikdy neměla nic konkrétního proti sexuálním menšinám, ale proč zrovna Simon? Proč zrovna její syn? Je to definitivní? Není to jen nějaký pubertální vzdor? Proboha a co na to řeknou lidi a co manžel? A co mladší bratr?
V hlavě se jí honilo tisíce myšlenek.
„Vypadněte,“ vysoukala jen ze sebe a šla si dát do kuchyně panáka.

Je to pravda?

Simon se vrátil večer domů, jako by se nic nestalo. Ani jeden se o tom nebavili. Nebavili se vlastně spolu vůbec.
„Co se děje?“ Zeptal se manžel, neboť si nešlo nepovšimnout jejich mlčení.
„Nic,“ odpověděla Zorka.
Mám mu to říct, nebo nemám? Stejně se to dozví. Podívala se na Simona, ten mlčel.
Večer to Zorce nedalo a zašla za svým starším synem do pokoje.
„Simonku, tobě se opravdu líbí kluci?“
„No a co, vždyť je to normální, ne?“
„Moc normální to teda není. A jak si to jako představuješ dál? Co lidi...?“
„Mami, prosim tě, nech si ty přednášky, jestli ti to tak vadí, můžu se odstěhovat k Michalovi.“
„Proboha, vždyť ještě nemáš ani maturitu, a co táta, mám mu to říct?“

Simon pokrčil rameny: „Jak chceš.“

Zorka celou noc nespala, myšlenka, že její milovaný syn je homosexuál, jí připadala neuvěřitelná, až nenormální. To nebudu mít nikdy z jeho strany vnoučata? To mi domů dotáhne místo nevěsty nějakého Michala? Panebože, kde jsme udělali chybu?
Rozhodla se, že manželovi ještě nic neřekne, ale zajde se poradit k psychologovi, jak se vyrovnat s touto situací, a jak ji až poté sdělit i manželovi. Vědět by to měl.

Názor odborníka, psycholožky Mgr. Alice Kuchařové

V pubertě, kdy ještě mnohé není pevně stanoveno, se může objevit znatelný příklon ke stejnému pohlaví. Tyto kontakty a zážitky jsou však normální součástí dospívání a experimentu s vlastní životní rolí. S dosažením dalšího vývojového stadia se mladý člověk většinou opět přiklání k opačnému pohlaví.

Homosexualita je formou lidské existence, která musí být respektována stejně jako všechny ostatní. Každý člověk má právo se rozhodnout, komu věnuje svou lásku a jakým způsobem bude chtít prožívat svou sexualitu. Homosexualita není nemoc ani úchylka a neměla by být stíhána pomluvou, nedůvěrou a nepochopením.

Samozřejmě pokud se rodiče něco takového dozví o svém dítěti, nebudou to mít jednoduché. Mnoho z nich propadá panice, v jejich hlavě se okamžitě vyrojí spousta otázek: Je naše dítě v pořádku? Ví, co dělá? Neudělali jsme v něčem chybu? Co ho ještě všechno čeká? Jaký vliv to bude mít na sourozence? Je to přirozená a pochopitelná reakce, která by ale neměla vést k tomu, aby mladistvý nabyl dojmu, že teď se o sebe musí postarat sám.

Důležitá je velká dávka trpělivosti, tolerance a absolutní vůle vytrvat při svém dítěti. Dát mu jasně najevo, že má stále otevřené dveře a rodič je kdykoliv ochoten mu pomoci a vyslechnout ho.

Má-li rodič pocit, že to nezvládne, je dobré seznámit se s rodiči, kteří jsou na tom stejně, anebo klidně i navštívit odborného poradce v oboru psychologie.

Čtěte také:

Reklama