Každý, kdo někdy studoval vysokou, zná nejčastější dilema mladých vysokoškoláků: bydlení. Jistě si vzpomínáte, když jste i vy řešila zda zůstat u rodičů, přestěhovat se na kolej, nebo si s kamarády najít výhodný privát. Přečtěte si, jak bydlí dnešní mladí studenti.

bydlení

Já měla to štěstí, že jsem žila ve městě s obrovskou univerzitou, a mohla tak pohodlně zůstat bydlet doma. Jak ale řeší bytovou situaci studenti, kteří to mají do školy z bydliště daleko? A je skutečně bydlení doma tou nejlepší variantou?

Varianta první: VYSOKOŠKOLSKÁ KOLEJ

Bydlení na koleji je tradičně vnímáno jako nejobvyklejší. Je dotováno univerzitou, díky stipendijním programům jej můžete mít i zcela zdarma a do školy to máte co by kamenem dohodil. Jste navíc maximálně „in“ dění, takže víte o každém drbu ještě dříve, než se skutečně stane, a opravdu nemáte problém sehnat poznámky, když se po pařbě nedokážete donutit vstát na přednášku. Hlavní úskalí spočívá v pohodlí. Ne všichni totiž mají štěstí na pohodového a tichého spolubydlícího, který v noci nechrápe! „Na studentský život jsem se fakt těšila - poznat nové lidi, odpoutat se od rodičů a osamostatnit se. Jenže už první den strávený na koleji mi bylo jasné, že to zdaleka nebude tak růžové. Má spolubydlící byla absolutně nekomunikativní. Věčně sluchátka na uších, nasupený výraz ve tváři a na všechny mé snahy o spřátelení odpovídala okázalým nezájmem. Takže jsem většinu času z prváku strávila v knihovně a po kamarádech a na kolej se vracela maximálně přespat. Byl to děs.“ Ovšem i když si se spolunocležníkem dokonale sednete, nemáte zdaleka vyhráno. Naučit se musíte navštěvovat společná sociální zařízení (ze kterých se vám často zvedá žaludek), zamykat lednici, protože se jídlo strašně krade, a přivyknout na neustálý, všudypřítomný hluk, který neutichá ani ve zkouškovém období. Na koleji to zkrátka pořád žije! Zapomeňte také na to, že si na pokoj přivedete přítele. I když se vám podaří vyštípat na noc spolubydlící, načapá-li vás vrátný, máte po žížalkách a musíte se stěhovat!

Varianta druhá: PRIVÁT

Privátní bydlení se poslední dobou těší čím dál větší oblibě (zejména od té chvíle, kdy se příspěvky na bydlení už nevztahují jen na kolej). Předně víte, s kým se plánujete sestěhovat, takže odpadá faktor nepřizpůsobivého spolunájemníka. Také většinou máte daleko více pohodlí - svůj pokoj, na koupelnu je vás jen pár a kuchyně je většinou plně vybavená (na rozdíl od kolejních kuchyněk, kde je zpravidla jen mikrovlnka a dvouplotýnkový vařič). O to spíš se ale musíte naučit spolupracovat, vytvořit si harmonogram nákupů a úklidu a respektovat potřeby ostatních, když se musí učit na zkoušky. Jednoznačnou výhodou bývá fakt, že si můžete na privát vzít svého chlupatého mazlíčka a nebývá problém, aby se přítel zdržel přes noc (jen nezapomeňte pustit hudbu - přepážky mezi pokoji jsou obvykle dost tenké). Velkým negativem však zůstává vyšší finanční spoluúčast a také nejistota (priváty bývají dost krátkodobou záležitostí, takže se vám může stát, že v polovině semestru skončíte na ulici).

Varianta třetí: DOMA S RODIČI

Bydlení doma je na jedné straně strašně fajn. Nemusíte utrácet za nájem, a když vám zrovna dojdou peníze na jídlo, maminka vás hlady umřít nenechá. Nemusíte se učit sdílet záchod s dalšími dvaceti lidmi na patře a úložného prostoru na oblečení i knihy máte vždy dostatek. Potíž je ale v určité izolaci od života ostatních studentů. Sama jsem si to i zažila, když jsem byla poslední, kdo věděl o plánované absenci profesora či o tom, kolik lidí vyletělo z prvního kola zkoušky. On-line studijní systém totiž není nikdy tak rychlý jako „kolejní zpravodajský server“. Zůstanete-li bydlet doma, bude vám chybět i prvek osamostatnění, se kterým je vysokoškolský život neodmyslitelně spjat. I když doma pomáháte s většinou domácích prací a samy si perete i vaříte, je to něco úplně jiného, než když máte vlastní domácnost. To potvrzuje i zkušenost mé spolužačky Alžběty: „Od prváku jsem bydlela mimo domov. Nejprve na koleji a pak, společně se dvěma dalšími holkami, na privátu. Když jsme se s přítelem ve třeťáku dohodli na sestěhování, v životě by mě nenapadlo, jak velký to může být problém. Rosťa, na rozdíl ode mě, totiž bydlel celou dobu s mámou. No to bylo peklo! Nejen že neuměl uvařit snad ani čaj s citronem, ale vůbec netušil, jak se ovládá pračka (o nutnosti třídit barevné a bílé prádlo nikdy neslyšel) a klidně rozházel všechny peníze po pijatikách a na nájem si chodil půjčovat k mamince. Vydržela jsem to dva měsíce a dodnes nechápu jak - byla to hrůza.“

Reklama