Když jsem definitivně pochopila, že žádný autobus na Prahu nejel a nepojede (případně že jel, ale bez nás), zalila mě vlna bezmoci a únavy.
„Tak. To bysme měly," řekla jsem svým dcerám, které na mě nevěřícně zíraly. „Teď si tady chvíli sedneme, napijeme se, vychladneme a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál."
Zhroutily jsme se na lavičky a vyndaly lahve s vodou. Kolem nás hučel ruch pařížského nádraží Gare de l´Est. Byla neděle, sedm hodin večer, horko jako v peci. Náš autobus měl odjet před hodinou. A my tu teď sedíme jako trubky s nepoužitými jízdenkami v ruce a kufry u nohou. Sakra. Najisto jsme počítaly s tím, že budeme v sedm ráno na Florenci. Na pondělí mám už domluvené dvě pracovní schůzky. B. by se měla ukázat ve škole a co je nejhorší, A. má odpoledne premiéru studentského divadelního představení. Jak jinak - má tam hlavní ženskou roli a podívat se přijde celá škola, všichni kamarádi a známí.

No nic. Je třeba jednat. Ještě že existují mobily! Několik telefonátů stačilo na to, abychom zjistily, že jediná možnost, jak se ještě dnes dostat do Prahy, je letadlo. Kamarád, který o tisíc kilometrů dál sedí u internetu, vyvíjí horečnou činnost. „Jo, je tu jeden docela rozumný spoj. Mám vám to rovnou zaplatit? A stíháte to?" Nerada se rozhoduju v presu a ve stresu, ale když člověku nic jiného nezbývá... Zapisuju si čas a číslo linky a už vláčíme kufry do metra. „Jo, a tady píšou, že tam musíte být nejpozději čtyřicet minut před odletem! Tak sebou hoďte!" Nezdá se to daleko, vůbec ne. Pár stanic metra. Když vystupujeme na Aéroport Charles de Gaulle, do odletu zbývá tři čtvrtě hodinky. Začínám být trochu nervózní, ale B. mě uklidňuje svým klidem a suverenitou. Má dobrý orientační smysl a vede nás přesně směrem k portu B2. Každou chvíli už tam přece musíme být... Že je to tu ale pořádně veliké, úplné bludiště! Po zádech mi stéká pot a čas běží. Kruci! Kdepak terminál, tady je další metro! Tohle letiště je tak velké, že mezi jeho částmi jezdí vlak!!

Poslední část cesty jsme běžely, sotva jsem popadala dech. Mému kufru uletělo kolečko, ale vláčela jsem ho srdnatě dál bez ohledu na nervy drásající vrzání a kvílení. Když jsme konečně dorazily do té správné haly, zbývalo do odletu slabých dvacet minut. Vyhledaly jsme náš check-in - byl zavřený, za přepážkou bylo prázdno. To přece ne?! Takhle ta story přece neskončí???! Po těch nervech, a tolik tisíc vyhodit do luftu... Zoufalá, rudá a zalitá potem jsem se vrhla na kolemjdoucího letištního zaměstnance. Vyslechl mě lhostejně. Let na Prahu? Vždyť vidíte, c´est  fermé, il est trop tard. A. začala vzlykat, B. vyděšeně zírala obrovskýma modrýma očima. „To přece není možný!! Nejde to nějak zařídit? Vždyť to letí až za dvacet minut!!"
„Nevěděly jsme, že to bude tak daleko. Letiště u nás v Praze je mnohem, mnohem menší..." zkoušela jsem pro změnu taktiku „naivní venkovanka".
A stal se zázrak. Ten člověk se na nás mohl s klidem vykašlat, ale neudělal to. Přestože byla chyba evidentně na naší straně, pokusil se nám pomoct. Ostatně jako všichni, s kým jsme se v Paříži potkali. „Pojďte se mnou," vyzval nás a zamířil k poslednímu otevřenému check-inu v hale, kde seděl za počítačem urostlý, pěkný černoch. Následující konverzace mezi nimi byla tak rychlá, že jsem ji nestačila sledovat, ale ten fešák po nás několikrát hodil rychlým pobaveným pohledem. Pak zvedl sluchátko a někam telefonoval. Málem jsem zapomněla dýchat.

„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou," řekl nakonec a laškovně se zazubil. „Kterou chcete slyšet jako první?" Zalil mne příval naděje. „Ta první..." a místo odpovědi ukázal bradou na pás, na který se dávají kufry. Jupííí! Jen s největším sebezapřením jsem se ovládla, abych mu neskočila kolem krku. „A ta druhá... váš let má tři hodiny zpoždění."

Když už jsme seděly v čekacím prostoru, pojídaly bagety, pily kafe z automatu a vzpamatovávaly se z přestálého rozčilení, uvažovaly jsme o tom, jak by to asi dopadlo, nebýt zpoždění. Už se to asi nedozvíme. Aspoň jednou v životě jsem si připadala jako v bláznivé komedii s Belmondem... ale asi na takové eskapády nemám nervy. V půl druhé ráno jsme dosedaly v Ruzyni. Salut, Prague...

 

Létáte s potěšením, nebo jen když to jinak nejde?
Zažila jste někdy situaci, kdy jste se v letadle opravdu bála?
Měla jste někdy problémy s odbavením - třeba kvůli minerálce nebo pilníčku na nehty?
Jaké máte zkušenosti s letištním personálem? Jsou to hrubci nebo andělé?
A jaké s nízkonákladovými leteckými společnostmi?
Kam nejdále jste kdy letěla?
Napište nám o svých vzdušných zkušenostech na
redakce@zena-in.cz a možná vám přilétne i dárek!

Reklama