Martina žije s rodiči, ale je z té situace na prášky. Problém tkví v tom, že se Martinini rodiče neustále hádají, otec křičí na matku takřka denně a Martinin soukromý život je kvůli tomu v troskách.

křik

Do určitého věku člověk většinou moc nevnímá problémy kolem sebe, tak nějak si neuvědomuje, že rodiče jsou také jen lidé s normálními lidskými pocity, tužbami a problémy. Martina, které je nyní 17 let, ztratila dětské iluze už dávno...

„Naši na sebe neustále křičí. Otec je cholerik a máma se chová jak hysterka. Od té doby, co se brácha odstěhoval, je to horší. Máma se ke mně pořád upíná, do každé hádky si mě bere jako alibi.“

Martina byla rozhodnutá, stejně jako její bratr, společnou domácnost s rodiči úderem osmnáctého roku opustit, jenže...

„Nemůžu v tom mámu nechat, vždyť oni by se tam povraždili. Přijde mi, že máma doufá, že si nikoho nikdy nenajdu a zůstanu s ní. Už mi párkrát naznačila, že doufá, že ji v tom nenechám jako Martin (Martinin bratr - pozn. red.).

Martinin bratr se od rodičů odstěhoval a nyní se vídá jen občas s Martinou.

„Dost mě naštval, když mámě nezavolal ani k narozkám, ale je to jeho rozhodnutí. Bydlí s kamarády a říkal mi, že se vrátí, až se to doma změní.“

Mohlo by to vypadat, že za problémy stojí jen Martinin otec, ale kde problémy skutečně pramení?

„Co se mezi našima stalo, vůbec netuším. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak to tak nebylo, ale třeba si to špatně pamatuju. Dneska na sebe řvou kvůli prkotinám. Máma připálí oběd, otec jí to vyčte a už se křičí. Otec nakoupí něco jiného, než máma chtěla, máma mu to vyčte, a už se zase křičí. Jsou to vážně blbosti, nejspíš už se prostě nemají rádi... Máma mi pak brečí na rameni.“

Do celého martyria vstupují také prarodiče.

„Nejpitoměší je, že mamina vaří pro babičku a dědu, oni jsou dost nemohoucí. Takže abych mámě poradila, ať se rozvede, tak to nepřipadá v úvahu, protože by ji začali nenávidět, že opustila jejich syna. Ani nevím, jestli by to máma udělala.“

Martina je bezradná, protože jí kvůli špatným rodinným poměrům krachuje její soukromý život.

„Jasně, jsem ještě mladá, tak mám času dost, ale nedovedu si představit, že bych si někdy domu pozvala svýho kluka. Asi by se zdálo nejmoudřejší počkat na těch osmnáct a odejít, ale taková já nejsem. Jak mám ale donutit rodiče, aby se k sobě začali chovat normálně. A i kdybych bydlela jinde, přece jednou budu chtít, aby se naši s mým klukem seznámili. Jenže až uvidí, jak se k sobě chovají, dá mi kopačky. Vůbec bych se tomu nedivila, když by viděl, jakej mám doma model.“

Čtěte také...

Reklama