Dobrý den redakci i Ženám-in!

Z vyprávění rodičů jsem byla počata o svatební noci z lásky, rozumu a chtíče. Láska spojovala oba rodiče, rozum nechyběl tátovi, který, o desítku let starší, mojí mladé mámě rozmlouval, že má na dítě ještě čas. Díky chtíči mojí maminky mít dítě jsem na celé čáře vyhrála jako jediná dcera svých rodičů život s fantastickým tátou. (Promiň, mami, dnes je řeč o tátovi). Ta chvíle totiž rozhodla právě o mém životě.

Přestože se těšil na kluka, již v porodnici mi dal najevo, že jsem pro něho nejen dcera, ale v první řadě žena na prvním místě. Mámě koupil červené karafiáty a mně kytici bílých, prý nevinných.

Zářil štěstím, vaření kašiček, koupání či noční vstávání mu nebylo cizí. Nejvíc se podle slov mámy těšil na chvíli, až si jako rodina sedneme k jednomu stolu. Říkal mámě: ,,Umíš si představit, že jsme rodina?" Oči zahleděl do prázdna a holedbal se myšlenkou, jaké to bude...

Čas šel dál a kromě prvních slůvek jsem zvládla slovník natolik dokonale, že můj táta řekl, že pokud moje máma mluví rychle jako kulomet, tak já jedu jako raketomet.

Sám toho moc nenamluví, ale nikdy mu nebylo zatěžko odpovědět, na co jsem se právě dotázala. Někdy však oponoval pro muže typickým - než začnu mluvit, ať přemýšlím.

Nejvíc hovoru se u nás v rodině odehrává u společného stolu. Táta je opravdový fajnšmekr. Rád si povídá, směje se, ale nemá rád "blbé" dotazy, natož neustálé tatatatata...

Chodila jsem asi do třetí třídy, když jsem jako obvykle nasadila u jídla svoji hovorovou laťku. Táta odpovídal a povídal, odpovídal a povídal, šťastný, že má nás a jídlo v puse, když tu mu z mého neustálého tlachání došla trpělivost, bouchnul do stolu, až se podlomily ,,nohy",  zakymácely talíře, ztichl můj hlas, a nahlas a zřetelně pronesl: ,,U JÍDLA SE NEJÍ!!!!"
Chvilku ticha, kdy i tátovi došlo, co řekl za blábol, vystřídalo moje tiché: ,,Ale tati, jídlo se přeci jí?"
Odpověděl: ,,Chtěl jsem říct u jídla se nemluví!"
Do třetice reagovala máma: ,,Ale, ale, co vidím, copak jsi se netěšil, až budeme všichni tři sedět u stolu, jak budeme šťastni?" Argumentuje tím vždy, když vidí, že tátovi docházejí u stolu síly, a já mám chuť povídat a povídat.

S mámou po sobě mrkneme pohledem, táta ví, co bude následovat, a chmury jsou tytam. Smějeme se všichni společně a je nám krásně, ikdyž jsem téměř dospělá. Tak si to přeci můj táta vždycky přál.

Pozdrav všem posílá Bajinka


Děkujeme za krásné vyprávění :).

Jaké jsou Vaše vzpomínky na tátu, ženy-in? Pošlete nám je na redakce@zena-in.cz!

Reklama