Další zajímavý příspěvek na dnešní téma. Jak si to doma zařídila čtenářka s nickem hannah58, se dočtete v další čtenářské novince. Možná byste se, milé ženy-in, mohly inspirovat.
Hezký den s kompoty a zavařeninami! Je léto roku 1962. Drandím na tříkolce před domem a ledabyle poslouchám řeči babičky, tetičky a náhodných kolemjdoucích ženských v šátku a s nákupní taškou: „Stav se, Fančo, na toulačku.“ „Nemůžu, zavařujem!“ „Šak koukám, máte krásný chrupky...“ (Chrupky jsou třešně).
„Jo, taky budem, až přijede mladá z rachoty. Řekni, Máňo, chase, ať se nevopovažujou pít na ty třešně vodu nebo mlíko.“
Kolorit doby. Stejně, jako dračky peří bývaly typické pro zimu, tak k létu patřilo zavařování - třešně, hrušky, švestky. Jakmile se objevily ve větvích listnáčů sladké plody, celé rodiny hnedle hrrr do korun stromů. Nic nevadilo, že žebříky mívaly rozviklaná šprynclata a na alergickou reakci po bodnutí hmyzem nikdo ani nepomyslel. Kdo se v létě přičinil, měl na zimu vystaráno. To potom v rodinách s více dětmi bývaly boje hlavně o kompoty hruškové.
Vesele se zavařovalo a u toho se stejně vesele kouzlilo. Dělalo se něco z ničeho. Pamatuju, že jsme doma neměli hlavu na víčka pro zavařovací sklenice, tak jsme si pomohli následovně: Místo dnes běžně dostupných víček se ustřihl přiměřený kus celofánu, natáhl se přes hrdlo sklenice, naplněné ovocem a nálevem, a pevně se stáhnul provázkem. My za tímto účelem používali silné látačky. Vzpomínám, že se sklenice poskládaly do trouby a tak se zavařovalo.
Následovalo období rozlítaného mládí, kdy jsem nezavařovala.
Pak jsem se provdala za šikovného muže, který se v kuchyni otáčí jako na obrtlíku. Tímto mým zjištěním si totálně zavařil - dodneška zavařuje on a já jsem mu k ruce jako pomocná síla tím, že myju sklenice a rovnám do nich ovoce. Ale nemyslete si - vedoucí postavení mám při zamrazování ovoce a při jeho sušení v sušičce.
Je léto roku 2012 a my, stejně jako tenkrát, hrr do korun stromů. Žebřík pěkně stabilně drží a v lékárničce máme pro jistotu připravený Dithiaden. Třešně jsme už zvládli, na hrušky a švestky se teprve těšíme. Stejně jako před padesáti lety
hannah58
Milá hannah58, díky za krásnou vzpomínku na dětsví, úplně to vidím a slyším. A pozdravujte šikovného muže. Omlouvám se za fotky, ale jak možná víte z minulých příspěvků, nějak se mi nedaří je zveřejnit.
Jak jste na tom se zavařováním vy, milé ženy-in také zapojujete své muže, nebo všechno zvládáte samy?Co nejraději zavařujete? Máte svůj oblíbený recept? Po kom jste ho zdědila? Napište nám na dnešní téma.
Na vaše příspěvky, příhody, recepty a zkušenosti se moc těšíme na adrese: redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
denkas — #25 S tou smetanou nebo mlékem je to kašišvajda
Super článek, vtipnou formou mi připomněl mládí v korunách stromů i zavařování.

Také mi hodně pomáhá manžel
risina — #24 Díky,opsala sem si to.Jen tam nedám tu skořici,ta mě vadí. Já sem řikala,že to je žahour,ale mužskej,že žahour sou jahody s cukrem a smetanou. Tak teď ještě ty borůvky
natrhat. jenže tady v lese je děsná čvachta.Pořád prší
denkas — #18 To byl asi žahour: http://www.toprecepty.cz/recept/5979-zahour---boruvkova-omacka/
sikovnej manzel to se dnes tak nevidi
Manžel je šikulka
, u nás zase tchán dělá skvělé domácí marmelády.
Manžel u nás nezavařuje, ale dovedu si ho živě představit, ale těch pomocníků co by k tomu potřeboval.
hezký příspěvek
U nás také zavařuje manžel,koílikrát si něco vymyslí,tak si to udělá a při zavařování pomáhá.
Hezký článek.Ale u nás se nikdy nijak nezavařovalo
Jedna babička byla na venkově a co si pamatuju,tak dělali jen rybízovou marmeládu a zavařovali brusinky.
Tu marmeládu "podědil" táta ,pamatuju jak ji vařil na kamnech a jak sme na rybíz měli mlejnek.Pak ještě táta nějak rozvařil borůvka a ještě teplý jsme dávali na palačinky.Ale nevim ,jak se to dělá.Marmeládu,povidla nejím ,ale ty borůvky mě chutnaly
Vím, že maminka také dávala celofán a na džemy a marmelády lila nahoru rozpuštěný včelí vosk.
kobližka — #13 rexovky neznám ale my je mívaly jako masové - víčko se položilo na silnou gumu, takovou tu červenou s ouškem a pak se přetáhlo silné pérko, které víčko drželo na sklenici. Otevíralo se to zatažením za ouško u gumičky a dost často se ouško utrhlo.
enka1 — #14 Asi jo,ještě jsem nějaké našla na půdě po bývalé majitelce a je tam litý nápis REX....
kobližka — #13
enka1 — #11 Nebyly to tzv. "rexovky"?
Úsměvný příspěvek a móóc pěkný
.
Pěkná vzpomínka a šikovný manžel
S celofánem jsme taky doma zavařovali a nebo jsme sříhali silný igelit.
Trefa:krasna vzpominka.taky bych chtela manzela ktery by zavaroval.u nas to byla jen moje prace.a v eletricke troube jsem nekdy taky zavarovala.