Plavecký kurz mě téměř stál život, a tak jsem si vesele vyrůstala jako neplavec. Na koupaliště jsem se nehrnula, a pokud už jsem tam byla, povalovala jsem se po dece, voda mi nechyběla a výzvy k přeplavání čehokoli jsem odmítala s tím, že už jsem to děla loni.

I dospívala jsem si v klidu.

Později jsem byla nucena několikrát předstírat, že plavu, konajíc profesionálně tempa rukama a nohama neméně odborně pochodujíc po dně.

S touto vychytávkou jsem prakticky vydržela až do chvíle, než mi nějaký dobrodinec prozradil, že je to vidět.

Přestala jsem tedy pochodovat po dně a využívala hojně výmluvu o ženských problémech, které jsem pravda neměla až do sedmnácti, ovšem nikdo to odhalit nemohl.

Jako osmnáctiletá kočka, spíše vypadající jako adolescent, jsem se s kamarádkou vypravila na Živohošť.

s

Hned první den jsme našly přátele – hlavně kluky.

Líbilo se mi tam.

Voda zde nebyla průhledná, a tak jsem měla dobrou šanci, že mi vyjde v případě nouze chodící technika.

Nouze, která ale záhy přišla, byla mnohem nouzovější, než jsem si jen mohla představit.

„Bude křééést holky!!!“ probudil nás jeden z nových kamarádů bušením na stan.

To bude jistě něco žertovného, napadlo mě a vcelku jsem se těšila.

Na břehu stáli všichni a loďka.

„Táááák, která bude první????“ výskali.

Nechala jsem jít Zdenu. Alespoň se podívám, oč jde.

Ne, neměla jsem to vidět, neměla jsem tam být, neměla jsem se ani probudit.

Na loďce moji kamarádku odvezli doprostřed řeky, následně ji za všeobecného veselí rozhoupali a upustili do vody.

Stála jsem tam a chtěla zemřít důstojně. Napadlo mě, že se umlátím klackem.

Nestihla jsem to. Zdena doplavala a dostala kytku a zmrzlinu.

Já dostanu zinkovou rakev, napadlo mě.

Jako ovce jsem šla za ruku s jedním z hochů, který se mi před tím líbil.

Teď už se mi nelíbil. Byl to můj budoucí vrah, jak bych tedy k němu mohkla něco cítit.

Odkrvil se mi obličej a všechny údy. Vypadala jsem jako sněhulák.

Mé praktické části horoskopu říkaly: řekni jim, že neumíš plavat.

Moje lví část bytosti ovšem byla kategoricky proti s tím, že ten trapas bude nezměrný.

Na chvíli vyhrál Merkur.

„Hele, a co kdybych třeba neuměla plavat – aha?“
„S tebou je sranda, to jsem moc rád – nooo, tak se to zkus naučit, než dopadneš – hehe.“

Ech – velice vtipné, rovněž se náramně bavím, ty blbče. Budu se muset utopit, abych se neztrapnila, víš. Doufám, že tě to bude hodně dlouho mrzet.

Vzkázala jsem mu v duchu a usmála jsem se, jak jen to šlo nejmileji, aby měl co oplakávat.

I rozhoupali mě.

Do smrti nezapomenu na pohled pod sebe v mrtvém bodě, než se mě pustili.

„Sbohem maminko,“ zamumlala jsem.

Vychytávka s chůzí po dně - ve třech metrech - v celku na prd!

cNo tak, řvát o pomoc nebudu. TO NIKDY!

V posledním záchvěvu racionálního myšlení jsem zkusila uvést nastudovanou teorii naposledy do praxe.

MAMINKO, JÁ PLAVU!!!

Stylem, který by hodně zajímal pana Venclovského, jsem se dostala ke břehu. Stáli tam. Všichni.

Byli vážní.

„Ty vole, Míšo, tys nekecala, viď? Tys vážně neuměla plavat, co? Holka, ty seš kaskadérka!!“

„Jak jste na to přišli??“

„Ty bláho, ten výraz, kterej si měla, když jsi tam padala – tos měla vidět prostě!“

„Už jsme chtěli pro tebe skočit, ale tys najednou plavala, tak jsme tě nechali. Byly jsme kousek od tebe, celou dobu, ale tys nic nevnímala.

„Nooo, takže já uctivě děkuji a dala bych si panáka.“

Ten večer mě na něj pozval snad každý z nich. Když jsem jim vyprávěla, co všechno jsem si myslela, mohli se potrhat.

Plavat mě tedy naučili tihle hoši, ale dodnes tak činím jen v krajní nouzi.

A teď zase vy.

Pište na redakce@zena-in.cz své zážitky, jak jste se naučili plavat vy, nebo vaše dítě, případně jiný člen rodiny. Jaký máte vztah k vodě a UMÍTE VŮBEC PLAVAT?   

Reklama