„Snad bychom mohli ještě počkat?“ přerušila váhavé ticho dívka u stolku s lahvemi. Zadívala se ke stolku, kolem kterého sedělo pět lidí. Poblikávající zářivka jen zhoršovala atmosféru plnou napětí. „Ne,“ řekl rázně muž v černém pogumovaném kabátě. „Musíme to udělat hned. Dokud děti nic netuší.“

 

Ťuky ťuky na dveře.

„No co je? Dále!“

„Jano, bude bojovka?“ Dlouhý pohled na umudlaného Jakuba a ticho.

„Máš vyčištěný zuby?“

„Ne.“

„Tak mazej!“

 

 

Pár metrů odtud:

„Tak co?! Co říkala?!“

„Že prej jestli mám vyčištěný zuby,“ sklesle sdělí umudlanec partičce v teplákovkách u kadibudky.

„Ty vogo! Tak to bude bojovka!“

 

 

A tak to začalo. David si našel v nějaké staré krabici ten černý pogumovaný plášť a vypadal v něm fakt děsně. Zatím si Lucka oblékla nějaké hadry, nechali jsme dětem vzkaz a vydali jsme se do lesa. Zdravotnice zpovzdálí sledovala, jestli byl vzkaz nalezen, a tak zatímco my jsme se plouhali se sklenicemi čajovek k lesu, děti natěšeně přibíhaly k bráně, kde na ně čekala divná mlčící postava bez obličeje, zato s pochodní. Když se všechny děti shromáždily u brány tábora, přízrak se mlčky vydal na cestu a děti jej podle pokynů ve vzkazu následovaly. U silnice temná postava chvíli zaváhala a z davu dětí se ozvalo: „Jestli chceš k lesu, Lucko, tak musíš doprava!“

 

V lese zdaleka nevládla stejná pohoda. Nemohli jsme najít nikoho, kdo by dokázal skrz pavučiny dát do staré vrby první svíčky. Když se to podařilo, vypadalo to tak hrozně, že jsme zdrhali jak králíci k dalšímu stanovišti. David si ke kabátu pořídil rezavý krumpáč a na pasece postavil pár křížků. A pak mě prosil, ať nechodím daleko, že se se sebou bojí. To už jsme slyšeli první dvojici dětí. Vběhla jsem do křoví u cesty a zbytek vedoucích pokračoval v instalaci svíček u cesty.

 

První dvojice se zastavila kousek ode mě.

„Někdo je v tom křoví!“ pravil zkušeně Jakub a dvojice zůstala stát. Začala jsem chrochtat a chroptět, doufala jsem, že se vyděsí a poběží dál. Vyděsili se a stáli jako zařezaní.

Po deseti minutách bylo slyšet další dvojice… bylo jasné, že takhle to nepůjde. Zachrochtala jsem znova, připravená vylézt.

„Lenko?“ „To je Lenka, jdem dál!“ Děti nás prostě vidí jinak, než bychom si přáli.

 

První dvojice brzy narazila na další vedoucí, kteří nestíhali tak rychle rozsvěcet svíčky v hlubokých lahvích. Část strašidel spadla do trnkového keře a nemohla vylézt. Přesto celá akce byla hodnocena jako vydařená zvlášť dětmi, jejichž matky do informací o zdravotním stavu dítěte napsaly: Není zralý na noční bojovku! Jak vidno, já bych to mohla mít i v občance!
Pukléřka Islandská


Ano, Lenko, přesně tak to bylo. S Janou jsem zapadla do trnkových keřů, ale protože jsem se nemohla smát, vydávala jsem dusivé chroptění a dvojice dětí vedle nás prchala pryč a třásla se hrůzou. Kromě Davida, který se bál stát na hrobě, co si jej odpoledne sám vyrobil, nás zdrželo také to, že nikdo nebyl schopen vnořit hořící svíčku do skleničky. Nešlo to ani tak, že jsme ji tam nejdřív dali a pak se ji snažili zapálit. Po lese to smrdělo škvařenými nehty a chlupy :-)).
Reklama