Přečtěte si úžasný příspěvek od naší čtenářky s nickem Miuka. Ona sama se ocitla na straně potřebných a o charitě ví své. Stajně jako o lidské zlobě, závisti a nepřejícnosti.

Chvíli jsem váhala, zda svůj příspěvek odelsat, ale k dnešnímu tématu mám co říct, neboť sama jsem byla několikrát obdarována. Už ve 14 letech se mi stal úraz a skončila jsem na vozíku. Moc jsme toho doma nevěděli a různě se tím prokousávali. Takže největším problémem byl nevyhovující vozík.

n

V současné době už konečně mám ten správný, tzv. sestavený na tělo, ale je bohužel drahý. Konkrétně mě stál 81 000Kč. Pojišťovna dala 39 000Kč a zbytek jsem si musela doplatit. Takže začal kolotoč „žebrání“ - na obci, ta přispěla a pak oslovovat různé nadace. Nejvíc mi pomohla Nadace Charty 77 - Konto Bariéry, něco jsem si doplatila ze svého.

Bariéry mi pomohly ještě víckrát, až se občas stydím. Přispívaly mi stipendiem při studiu na vysoké škole, před lety mě doporučily jednomu zpravodajskému portálu, který dělá pravidelné vánoční sbírky. Řekla jsem si: no co, o nic nejde, řeknu svůj příběh a uvidí se (no, doma jsem to radši řekla, až když bylo po všem).

Určí se částka, která se chce vybrat, pokud přijde víc peněz, přebytek se rozdělí mezi další potřebné. Peníze se vybraly (za což jsem dodnes vděčná), jen mě hodně mrzely reakce lidí v diskuzích pod článkem. Bylo to zrovna v době, kdy popravili Saddáma Husajna a někdo tam psal, že by mě měli oběsit jako jeho a spoustu podobných věcí.

Ano, lidé závidí peníze, ale věřte mi, že bych ty peníze vyměnila za to, kdybych mohla zas chodit. Takže jsem poznala, jak lidé dokážou být zlí, ale naštěstí, že ještě existuje dost těch dobrých. Ale to by bylo na další denní téma na Ženě-in. Také bych chtěla třeba handbike (to je takové kolo, kde se šlape rukama), ale stojí kolem 100 tisíc, což si nemohu dovolit a už nemám chuť se někde zase prezentovat a prosit o peníze. Navíc si myslím, že toto je takový nadstandart, já už dostala příspěvků dost a další řada lidí potřebuje mnohem důležitější věci, než je nějaký můj vysněný handbike. Člověk prostě nemůže mít všechno, že? :-) 

 A teď z té druhé stránky. I já se sem tam snažím alespoň trochu přispět. Nepiju, nekouřím, tak mě občas nějaká ta DMS nezabije. Každý rok posílám DMS, když je v televizi Dobročinná akademie s panem Svěrákem na podporu Centra Paraple. Toto centrum jsem poprvé navštívila asi před 4 lety a musím říct, že skvěle funguje a na rehabilitační pobyty jezdím jen tam. 

Mí kamarádi se od té doby pravidelně účastní běhu pro Paraple, rádi přispějí na něco, co funguje tak, jak má. Také jsem posílala DMS na povodně. Vím, je to malá částka, ale když by přispěl každý, už se z toho nějaká užitečná suma vybere. Charitě dáváme vyřazené oblečení a vždycky na Vánoce našetřím na psí granule a šup s nimi do útulku. Teď ještě něco dostanou tři králové a pak se během roku uvidí.

Vím, je spousta potřebných, vybírá se na kde koho. Já sama se necítím dobře, když vím, že mám někde žádat o peníze, ale někdy to bohužel jinak nejde. Ještě že to není moc často. Nicméně děkuji všem, kteří přispějí. Já osobně si vážím i dobrovolníků, je bezva, když vás občas někdo někam vezme. U nás na vesnici tedy ne, ale ve větších městech to funguje. A to je mnohdy stejně důležité jako materiální pomoc.

Doufám, že tento můj příspěvek nepůsobí nějak moc „ukňouraně“ a negativně, rozhodně se nechci povyšovat nad starosti ostatních lidí, každý jich má dost, jen jsem chtěla přiblížit moje občasné peripetie. Říkávám, že mám starosti jako všichni lidé, jen mám některé věci trochu složitější :-)

Ano, někdo může podotknout, že se má postarat rodina. Věřte mi, rodiče se starají, obrátila jsem jim život vzhůru nohama, ale také oni mají omezené možnosti.

miuka

Milá Miuka, děkuji za příspěvek, který rozhodně nepůsobí ukňouraně, naopak. Vyzařuje z něj síla a zároveň pokora. O lidské zlobě se můžeme přesvědčit na každém kroku, ale naštěstí je stále víc těch, kteří mají srdce na pravém místě.

Text nebyl redakčně upraven

Reklama