Dnešní téma je vždy po čase nevyhnutelné. Půjde o tykání. Tykání nejen na našem serveru, ale stejně se to k němu nakonec stočí a jsem připraven, že budeme nejvíce diskutovat o tom, proč tady tykat nebo netykat. Ale začněme zeširoka.

Vykání je bezpochyby projev úcty, ale také způsob zdvořilé komunikace s někým, koho ne tak dobře známe. Nepřipadám si, jako že bych byl škrobený, ale neznám nic tak nepříjemného, jako když v konverzaci přejde někdo, koho vidím poprvé, automaticky k tykání.

Dodnes vidím jednu vyučující na VŠ, která byla sice obstojná pedagožka, ale co se nějaké formálnosti týče, nenechal bych ji učit ani ve školce. Někteří vyučující se nás postupně ptali, zda nám mohou tykat, a my s nadšením (většinou) přijímali. Ne tato soudružka. Žádné jiné označení si nezaslouží, protože její svaté nadšení připomínalo optimistickou socialistickou pracovnici let padesátých, kdy se ještě věřilo, že soudruh Stalin je nejlepší člověk na zemi.

Ta vitalita, s jakou vykřikovala: „Hele, pojď k tabuli a ukaž to!“ mi i po těch letech stále zvedá žaludek. Pochopitelně my jí, i vzhledem k jejímu věku, zdvořile vykali. Nechť si tykají soudruzi, já jsem pro zachovávání jistého dekóra.

Pokud se již znám s některou z vás z komentářů, pokud s ní tu a tam někde prohodím pár slov, nevidím v tykání žádný problém, ba naopak, ale podobně jako u oné soudružky jsem poněkud nesvůj, když tu na mě vybafne někdo, koho třeba nejenže neznám, ale jinak než na profesionální úrovni nikdy nepoznám. A v ten okamžik je tykání vážně hodně divné.

Je to asi tak, jako když přijde do redakce někdo na on-line rozhovor. Třeba nějaký doktor. Tyká snad jemu někdo? Netyká. Ale pak zde čtu, že na internetu se vždycky tykalo! Ano. V anglofonních zemích pochopitelně, nic jiného neznali. V anonymních komunitách jistě taky, ale tohle je trochu něco jiného a sám dost dobře nevím, jak to klasifikovat. Rozhodně si dokážu představit, že by se tykání ode mě mohlo někoho dotknout a občas bych tykat ani za žádnou cenu nechtěl.

V podstatě by to bylo podobné, jako byste psali dejme tomu na nějakou televizní stanici nějakému řediteli, a v dopise psali: Tak co, Vláďo, jak se ti to vede? Jsi šikovný, že tě ještě nezatkli, měj se a drž se, Máňa. Divné, že?

Ať se to někomu líbí nebo ne, je vykání součástí téhle kultury a v konverzaci představuje první krok. Upustit se od něj dá velmi rychle, ale až po vzájemné dohodě. Pokud je tento konsensus porušen jednou stranou, může se druhá strana cítit v lepším případě pouze poněkud zaskočena. A že jste tu déle než redaktoři? No a co? Oni se snaží dělat svou práci, jen jsou k vám o hodně blíž, než je tomu třeba v novinách.

Mezi kolegy není nikdo, kdo by na tykání rád nepřistoupil. Za jistých podmínek a okolností. Je to úplně stejné jako v životě a i na internetu existuje tzv. netyketa, která se také řídí svými pravidly. Tak teda holky, pusťte se do mě!

Jste pro tykání nebo vykání na internetu?
Proč se ani na internetu netyká doktorům?
Co si myslíte o tom, že tu někdo chce zdvořilost?
Co si myslíte o tom, že někdo nepovažuje
tykání na internetu za automatické?
Tykali byste i redaktorům tištěného média?
A obráceně – kdy byste začali tykat redakci?
Či odkdy už redakci tykáte?

Jen pište a rozjímejte, adresu redakce@zena-in.cz
znáte! Nejvypečenější příspěvek odměníme!

Reklama