Bulvár

Tvůrci Kinoautomatu


Radúz Činčera, PhDr. (1923 – 1999)

Filmový režisér, producent a scénárista začal svoji uměleckou kariéru jako scénograf, působil jako lektor anglických her ve Vinohradském divadle a v roce 1952 vstoupil na pole filmové tvorby. Vytvořil stovky filmů různých žánrů. Jeho filmy získaly mnoho cen na našich i zahraničních festivalech (například film Romeo a Julie ‘63 byl oceněn na 8 festivalech).

Po roce 1967 se Radúz Činčera specializoval na specifické multimediální prezentace pro světové výstavy, tematické parky a podobné příležitosti a zároveň pracoval na standardních filmech. Multimediální programy Radúze Činčery jsou charakteristické mnohotvárnými inovacemi, jeho cílem vždy bylo přinést něco nového, co ještě nebylo užito jinde.

To se také vztahuje na jeho první výstavní program - Kinoautomat, představený v československém pavilónu během montrealského EXPO ‘67. Diváci hraného filmu tu měli příležitost volit si pokračování programu podle své vůle. 

Ján Roháč (1932 - 1980)

Absolvoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze a již za studia se zaměřil na zábavné umění – spolupracoval s Divadlem estrády a satiry (později Divadlo satiry, pak Divadlo ABC). Působil v divadle v Pardubicích, pak v pražských scénách ABC, Laterna magica, varieté Alhambra (zde uvedl velmi úspěšnou revui Bukola aneb Vrahem je pachatel) a zejména v divadle Semafor, kde jeho režie pomáhaly vytvářet osobitý jevištní styl této vedoucí malé scény šedesátých a sedmdesátých let. Spolupracoval zde s Jiřím Suchým (Zuzana je zase sama doma, 1961, Dobře placená procházka, 1965 – též jako televizní film), Miroslavem Horníčkem (Hovory přes rampu, 1965, Recitál Horníček – Hegerová, 1966, Dva muži někde, 1972), skupinami Šimek – Grossmann a Šimek – Sobota (Besídka v rašeliništi, Zavěste, prosím, volá Semafor aj.).

Svůj smysl pro hudbu a zároveň pro nová média (v Čs. televizi pracoval od 1968) uplatnil v hudebním filmu Kdyby tisíc klarinetů (písničky Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, mezi herci-zpěváky četní interpreti ze Semaforu, režie Roháč spolu s Vladimírem Svitáčkem, 1965), hlavně však v dlouhé řadě televizních inscenací, pořadů, seriálů. K hudebně nejvýznamnějším patřily Písničky na zítra, pořady se semaforskými umělci Recitál I, II, Hovory H, dále revuální Přijela pouť a další. Nejvýraznějším příspěvkem k televizní a hudební poetice 60. a 70. let byly Roháčovy zfilmované písničky (Jezdím bez nehod, Marnivá sestřenice, Zčervená, Zhasněte lampióny, Život je pes); představují minipříběhy, jsou působivé dodnes a jsou pozoruhodným předchůdcem umění videoklipu.

Roháč se stal zakladatelskou osobností v oblasti nových médií (podílel se na vzniku a programu Laterny magiky, spolupracoval na programu Kinoautomatu pro světovou výstavu v Montrealu, atp.) televizní zábavy, uplatnění hudby v televizi. Měl mimořádný smysl pro nové a zajímavé hudební a umělecké trendy, pro nastupující osobnosti, pro životní detail, ostrou pointu a efekt.

Vladimír Svitáček (1921 – 2002)

Vladimír Svitáček v Brně vystudoval reálné gymnázium a absolvoval abiturientský kurs stavební průmyslovky. V období 1943 až 1944 byl totálně nasazen v pražské továrně Avia Letňany. Po osvobození se zapsal na Stavební fakultu Vysokého učení technického, avšak posléze odešel studovat nejprve dramaturgii a poté režii na FAMU (1951 až 1956). Už během studií spolupracoval jako asistent režie či pomocný režisér například s Karlem Zemanem (Cesta do pravěku) a Alfrédem Radokem (Dědeček automobil), spolupodílel se i na programech Laterny magiky pro světové výstavy EXPO a na Kinoautomatu. Za svého působení ve Filmovém studiu Barrandov byl Svitáček několikrát vyhozen a posléze rehabilitován. K tvůrčí činnosti se vrátil v inovovaném seriálu Hovory H ještě po dvaceti letech.

Během 70. a 80. let mu byla z politických důvodů znemožněna tvůrčí činnost, šťastným se mu však stalo setkání s režisérem Jánem Roháčem. V roce 1957 spolu natočili středometrážní satiru Konec jasnovidce, v níž vylíčili potíže jasnovidce začleněného do komunálního podniku. Do kin se film však dostal až po šesti letech a sám Svitáček se k režii mohl vrátit až prostřednictvím filmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1965. Grotesce zůstal Svitáček věrný i ve svém dalším filmu z roku 1967 - Ve vlaku.

Svitáček působil i v televizi, kde vytvořil skeč Žárlivost s Milošem Kopeckým a Miroslavem Horníčkem, adaptaci povídky Seana O'Casseyho Uspořená libra, v níž excelovali Jan Werich s Jiřím Sovákem, a dvacítku televizních klipů, tehdy nazývaných inscenovaná či hraná písnička. Film Kdyby tisíc klarinetů, postavený na myšlence přeměny zbraní v hudební nástroje, natočili v roce 1965 na námět Jiřího Suchého a hudbu Jiřího Šlitra.

Pavel Juráček  (1935 - 1989)

Český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny 60. let, signatář Charty 77. Již za studií na FAMU byl Juráček považován za největší literární talent, který se námětem nebo i scénářem podílel na dnes stále ještě nezapomenutých studentských filmech (Hlídač dynamitu, Černobílá Sylva, Strop). I když byl neoficiálním mluvčím generace, obdržel během studia důtku, byl vyloučen z filologie a nakonec studium ani neukončil. Poté působil na Barrandově a jako scenárista se podílel na řadě klíčových filmů české kinematografie. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval na snímcích Hynka Bočana, Karla Zemana či Jana Schmidta. Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu za prací do SRN (1977–1983). Ani tam, ani po návratu domů se mu však už na dřívější práci nepodařilo navázat.

   
06.06.2007 - Kultura - autor: Markéta Breníková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme