Cestování

Tunis II. Sahara

Cestovní kanceláře samozřejmě nabízejí nejrůznější výlety, a pokud máte rádi pohodlí a nechcete se nikde dohadovat, máte jedinečnou možnost, jak si zpestřit pobyt. Nabídka je široká – od výletu lodí až po třídenní zájezd do oázy. My jsme riskli cestování po vlastní ose. Chtěli jsme vidět Saharu a zjistili jsme, že nejvzdálenější místo, na které se dostaneme dálkovým autobusem, je oáza Kebili. Zpáteční jízdenka stála cca  18 dinárů (1 dinár cca 30 Kč). Vybavili jsme se mapou, zásobou vody a hodinu před půlnocí jsme vyjeli ze Sousse.  Cesta proběhla v klidu. Jediná nepříjemnost  – a pro Evropana  dost trýznivá - byl poslech tuniského rádia v arabštině. Nejhorší byly pasáže s hudbou, to se ke zpěvu střídavě přidávali různí cestující a jejich poměrně intenzivní hlasový projev způsobil, že jsme litovali absence ucpávek do uší.

    Ve čtyři ráno jsme ještě za tmy dorazili  na místo. Kebili leží na břehu největšího saharského solného jezera Chott El Jerid, blízko se rozkládají písečné duny velkého Ergu. Víceméně intuitivně  se nám  podařilo dojít za vesničku až  na kraj pouště. Zklamaně jsme zjistili, že slouží trochu  jako smetiště. Ale za chvilku začalo vycházet slunce. Určitě jste už někdy pozorovali  tenhle děj u moře, ale východ slunce nad pouští je jedna z nejkrásnějších věcí, co se obyčejnému smrtelníkovi podaří vidět. Barvy nejsou tak intenzivní. Ze začátku vnímáte hlavně  zlatorůžové tóny, jakoby se sluneční paprsky snažily zpočátku jemný písek jen hladit a zlehka zahřát, než se do něj opřou celou svou silou a rozžhaví ho do podoby tekutého stříbra. V dálce se rýsovaly měkké obrysy okrově zbarvených písečných dun. Vypadaly v tom červánkovém světle velmi křehce, ani se nechtělo věřit, že je to ve skutečnosti mohutná masa písku.

     Chvíli na to jsme se setkali  s pánem, který  právě zaháněl svoje kozí stádečko na pastvu mezi palmy. Evidentně jsme mu byli sympatičtí, a tak nás pozval k sobě domů na návštěvu. Představil se jako Mohamed B. Ahmed Touati. Jeho dům připomínal zvenku betonový bunkr se střechou z vlnitého plechu, již korunoval obrovský satelit (zde celkem běžná architektura). Zuli jsme si boty (to se musí) a vstoupili do „obýváku“ – místnůstka vystlaná pestrobarevnými koberci. Nábytek tady zastupoval  nízký stolek s  hypermoderním obřím televizorem. Mohamed přivolal svou ženu, čtyři děti a svoji osmdesátiletou maminku. Ta měla na bradě a tvářích   tetování, kterým se místní ženy dlouhá staletí zdobily, ale dnes už  je to spíš rarita. Kromě babičky všichni mluvili obstojně francouzsky, takže jsme si mohli i povídat. Paní Touati nám  zatím připravila vynikající snídani – vařená vejce, bagetu, mátový čaj, kávu a hlavně jejich domácí specialitu – něco jako sladký kuskus se strouhanými jablky, skořicí, cukrem, a zalité horkým rozpuštěným máslem. Jedlo se to tak, že jste si nabírali dvěma prsty z mísy rovnou do pusy. Nakonec nám Touatiovi zařídili  u svého souseda odvoz do centra. Opět se nám potvrdilo, že lidé venkovští jsou k cestovatelům mnohem milejší než lidé městští.

    Začínalo být docela horko a my  se procházeli zrovna okolo nádrže s krásně azurovou vodou.  Asi po deseti minutách se přiloudal správce. Koupání prý není problém, ale pohled na ženu v  plavkách by prý mohl zdejším lidem vadit. To jsem mu věřila, protože moje elastické kraťasy  v téhle končině představovaly něco jako striptýzové oblečení. Tunis je v tomto ohledu poměrně civilizovaná a liberální země, nicméně čím dále od pobřeží, tím bych doporučila decentnější odění (hlavně zakrýt nohy a paže). Arabové také těžko snášejí  pro Evropana celkem nevinné důvěrnosti, třeba když se na veřejnosti držíte s partnerem za ruku nebo se políbíte. 
Zpět ke koupeli – správce  nás dovedl do datlového hájku k malému kulatému bazénku s lákavě vyhlížející vodou.  Moc jsme se nerozmýšleli a skočili jsme tam. Byl to docela šok, protože voda měla tak 35 stupňů. Správce mám objasnil, že lázně tady postavili už Římané. Využili bohatého vodního zdroje ze sirného pramene (těch je na Sahaře plno), vodu si vedli asi 60metrovým kanálem, kde se částečně ochladila, až do bazénu. Když jsme odcházeli, dal nám  spoustu čerstvých datlí, které zrovna sklízel (odsekávají se v trsech mačetou přímo ze stromů) – a byly vynikající! Pro zajímavost – v  Kebili roste  datlových palem kolem 800 tisíc.

   Zpáteční cesta  trvala o něco déle, protože autobus svážel lidi do měst za prací. Ani nám to nevadilo, alespoň jsme  projeli  dost velký kus Tunisu. Krajina je placatá, vyprahlá a  řekli byste, že je to ideální kulisa pro nějaké existenciální drama.  Čím blíže k pobřeží, tím je veselejší a pestřejší, oživují ji  palmové či olivové sady. A když vám nakonec modře zamává moře, možná vás – stejně jako mě - napadne, jak lehký je život turisty a jak těžký může být  život místních obyvatel.

  

 

 

   
20.04.2005 - Zahraničí - autor: Eva Rajlichová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Vivian [*]

    Nemohlo by se to jmenovat Tunisko, když je to o Tunisku? Proč Tunis?

    superkarma: 0 20.04.2005, 11:05:44
  2. avatar
    [2] LinaX [*]

    Zajímavé zážitky , fakt je mnohdy lepší podniknout výlet na vlastní pěst ...

    superkarma: 0 20.04.2005, 10:59:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme