Reklama

Dobrý den!

 

Zasílám Vám svůj zážitek z nemocnice:

 

Slečno, po těch tabletách, co dostáváte, Vám brzy bude líp. Tu mononukleózu z Vás dostaneme.“

 
„Já mám mononukleózu???“

 
„A Vy to nevíte?“


„To teda nevím, já myslela, že mám v krku streptokoka. A navíc jsem ještě žádnej lék nedostala, jsem tu od dnešního odpoledne.“


„Aha, tak se na to pak podívám,“ řekl milý pan doktor na infekčním oddělení a odešel. V mém pokoji se už neukázal. Mononukleózu měla holčina, která se později stala mou spolubydlící.  

Spolu s námi přežívala žena okolo 35 let. Měla vysoké horečky a občas blouznila z horkosti. Doktoři nevěděli, proč má tak vysoké teploty, dělali různé testy. Po třech dnech jí udělali lumbální punkci, aby zjistili, že má vysoce infekční meningitidu, která se, jak mnozí víme, přenáší kapénkovou infekcí. Paní šla do izolace a já s druhou holčinou taky, na pozorování.


Na pobyt v nemocnici opravdu nevzpomínám ráda. O empatii sester nebo doktorů mluvit moc nemůžu – mám totiž „neviditelné“ žíly. Hodně z Vás asi rozumí. Před odebráním krve musím dlouho škrtit a dlouho cvičit, aby to šlo napíchnout. V nemocnici mi brali krev 4–5x denně. Ke konci, když už pro modřiny nebylo odkud brát, mi napichovali žilky na hřbetu ruky. Nechápu, proč mi nemohli vzít krev jednou denně na všechny zkoušky... Asi se dostatečně nevcítili... A když si vzpomenu na nemocniční stravu, zejména na výbornou krupicovou kaši (bílá „polévka“ ohraničená spoustou omastku), dělá se mi špatně ještě teď. Samo za sebe mluví i to, že sami doktoři a sestry chodili na jídlo do kantýny do vedlejší budovy...


Mému pobytu předcházelo roční „marodění“, kdy jsem většinu času měla zvýšenou teplotu a byla jsem unavená. Dostala jsem za ten celý rok asi desatery antibiotika, ze kterých se mi zhroutila imunita a díky této léčbě mám nyní alergii na roztoče a astma. O gynekologických zánětech a střevních potíží nemluvě... Byla jsem tehdy každé dva týdny u doktorky. Vždy, jen co jsem dobrala antibiotika, se mi opět objevila teplota. Když jsem to své doktorce říkala, reagovala slovy, že to není možné („Tak si mě klidně změřte“) nebo mě poslala domů ležet a předepsala Paralen (na streptokoka)! To, co mi opravdu je, se zjistilo až skoro po roce, když mi udělali výtěr z krku. Celý rok mě léčila tímto způsobem a do nemocnice mě poslala tehdy, když mi začínal „svaťák“. Místo učení na maturitu jsem týden prospala v nemocnici a byla ráda, že mě pustili domů odpoledne před zkouškou.


Na doktory a nemocnici nemám nejlepší vzpomínky. Co jde, léčím doma, u doktorky se ukážu, když potřebuju recept na léky, a doufám, že se do nemocnice vrátím jen na porod svých dětí. Rozhodně už můžu říct, že to nebude do nemocnice, v jejímž „infekčním křídle“ jsem týden „bydlela". Do Náchoda už nikdy víc!

Víc štěstí přeje

 

andilek.j


Uf... to je teda prda. :-) Úplně mi běhá mráz po zádech. Hlavně z té krupicové kaše...