Reklama
Když bylo včera vyhlášeno téma, zamyslela jsem se. Tedy já moc nemyslela, protože mi hučelo v hlavě. Přišlo totiž vyúčtování plynu. Pak se stavila manželova maminka a pamatuji si jen úpornou migrénu.
Nicméně kdykoliv chci být objektivní, představím si sama sebe v dané situaci. A když chci být empatická, představím si druhého v kůži mé.
Jsem dcera, matka, manželka.

Mám odpojit svou maminku. Naše vztahy jsou jako osídlování divokého západu, ale toto? Nemoc, úraz... Mami?  Jdem dál, manžel. Kdo by ho nechtěl odpojit jednou za čas bez ohledu na zdravotní stav. Vidím ten les rukou. Dobře dobře.

Milujem se ještě dřív, než ten škrobený úředník dal našim citům mantinely....v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci. To je slovo do pranice. A co dítě? Mé vlastní dítě?

Následkem zvažování této varianty za účelem sesmolení těchto několika řádků se mi zdál velmi nepěkný sen plný hrobů, mrtvých dětí a nedojedené makrely. Kruci, co tam dělala ta makrela? 

Dobrý důvod už si takové věci nepředstavovat. Ale udělám z makrely pomazánku.

Takže vím, že nic nevím. Jedno možná přeci. Není umění hlásat jednu nebo druhou variantu, ale v pravý čas sebrat odvahu rozhodnutí udělat a nést následky.

TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Zajímavé, mně se zdálo o cukrárně a medevědech. :)
Míša

Myslíte si i vy, že by měla změna zákona projít a člověk by měl mít právo rozhodnout, zda chce v případě vážného stavu odejít?

Své přísvpěvky a názory k dnešnímu tématu piště prosím na redakce@zena-in.cz