Já původně dneska vůbec ale vůbec psát nechtěla. Charita se má dělat a ne o ní kecat, že. Nebo jinak. Kdo přispívá z upřímného rozhodnutí a dobrého srdce, nemá většinou potřebu se chlubit, kde dal a kolik, heč...

Tož dneska s pachutí a nesoutěžně:

Jedna charita mi uvedla žluč do varu na hodně dlouhou dobu a dnešní téma mi jí připomnělo. Naše škola vymyslela tzv. sponzorský běh. Každé dítě, které se zapojí, má svého sponzora. většinou je to rodič nebo prarodič, který dopředu podepíše, kolik za jeden uběhnutý úsek věnuje peněz. Ty jdou potom například na vybavení školy, nebo projekty podporované školou.

Každý má to své dítě tak nějak v merku. Ptám se dcery:" A kde budete běhat." Prý dole v parku. Paráda. Jedno kolečko zprudí i mě, když ho  mám pěšky obejít. Natož má dcera, která nejenže neběhá, ale pohybově je ještě větší dřevo než já. Tak jsem jí napsala dvě stovečky, to za to jedno kolečko oželím.

Odpoledne se rozpršelo. Vypadalo to, že běh zruší. Když jsem šla pro dceru do družiny, spadla mi čelist.

Byla špinavá jako prase, bahno i v náušnicích. Kůli dešti jim běh přesunuli na nádvoří školy, které bych oběhla i já po flašce whisky. "Kolik jsi jich obehla?" ptám se z hrůzou a vidinou bídy v očích. "Tři. Musel každý. Prý kdo to neuběhne, má to obejít. I školkáci."  "To chceš jako říct, že do toho bahna nahnali i předškoláky? A kolik musela uběhnout ta prťata?." Prý také tři.

Kalhoty jsem zašila, dceři dala šest stováků a cítila se....okradená, podvedená, znechucená. Teď už jim dám jen ten starý papír na sběr. A klidně všechen.

namíchnutá TTT

Text nebyl redakcí upraven.

Ač se k lecčemu stavím flegmaticky, tohle by mě taky naprdlo sml31

redakce@zena-in.cz

Reklama