píše nejspíš hyperaktivní čtenářka Tora. Všechny okolo sebe obstará, nakrmí, vypraví, ale sama sebe zanedbává. Zřejmě jí to ale nevadí, možná má energie na rozdávání i bez snídaně.

Nemám problém se vstáváním. Hned co rozhýbu krční páteř pečlivě vytvarovanou podle knihy, na které celou noc spočívala má hlava, jsem připravená vyskočit z postele. Jsem, co se typu týče, skřivan a tak se i po východu slunce a probdělé noci cítím plná energie. Také ji hned vydávám.

Musím totiž všechny dostat z postelí, uklidit a vypakovat rodinu za denními povinostmi v rekordním čase. Patří do toho i příparava snídaně pro všechny.

Manžel snídá naprosto racionálně jogurt. Tváří se nad ním jako převtělený Dalajláma. On si totiž hned po příchodu do práce v kantýně vystele kapsy obloženými houskami. Je ten typ, co dokud si zkrátka nevypucuje ráno zuby jednou camelkou a espressem, víc jak ten jogurt stejně nepozře.

Děti snídat nutím. Dceru proto, že jedinečně podědila mou roztržitost a její svačina zůstane po odchodu do školy většinou na lince. A se snídaní v žaludku alespoň vydrží nešvidrat do oběda. Syna nenutím. Starší sestru již přerostl i překynul. Papá rád. Nad juniorem je nutno vykonávat dohled. Jak se otočím, zdrhne nebo snídani daruje sourozencům. Vypadá jak žížalka. Jak adoptovaná žížalka.

A já? Když se řekne snídaně, v hlavě se mi začnou vynořovat slavné filmové melodie. Například Čelisti, Psycho nebo ta hrůzu nahánějící smyčcová sóla, kterými si režisér vychutnává diváka, aby se vám chtělo na gauči zařvat:“ Bacha, má kudlu, ty krávo!!!“

Při myšlence, že bych jednu porci snídaně měla připravit i pro sebe, mi mozek nabídne tisíc jiných užitečných činností, které bych měla vykonat a já tak mám výmluvu, proč nesnídám. To jdu klidně i žehlit, než bych si sedla po ránu k jídlu.

Jsem bytost racionálně přistupující k životu. Všude narážím na články o blahodárném vlivu snídaně na trávicí ústrojí i celodenní výkon. Znějí rozumně. Myslím, že snídat je dobré, zdravé, prospěšné....Jenže pak zase ráno hypnotizuji stůl a myšlenka, že k němu usednu mi zkroutí vnitřnosti do tvaru houslového klíče.

Potřebuji výkon. Po ránu jsem nastartovaná udělat tisíc věcí. Většinu z nich se snažím ještě do oběda také stihnout. A dokud zkrátka za sebou nevidím kus práce, žaludek chrní. S velkým přemlouváním tak vypiji alespoň hrnek zeleného čaje a vyběhnu do víru denních povinností.

Jednou za rok udělám však malou výjimku. Je to den, kdy nejsou děti doma. Ráno mne nebudí jejich hádky ani odložené morče. To snídám ještě v posteli sklenku vychlazeného sektu. Vychutnávám si jeho šumění, neboť je to jediný den v roce, kdy ho mohu slyšet. Ne že by se doma nepopíjelo, jen to ticho je jaksi vzácné.

TTT

Milá Toro, to zní lákavě, ale patrně to nebude den vašich narozenin, že? Patrně to budu ty vzácné chvíle, kdy manžel popadne děti a „vypadne“s nimi na víkend, nebo na dovolenou. Nemám pravdu?

Máte také nějaký snídaňový rituál, milé ženy-in? Pochlubte se, čím je vaše snídaně zajímavá a jedinečná. Zatím jsme tu dnes neměly dvě sobě podobné, tak jsem zvědavá, čím mě překvapítetřeba vy

Pište na adresu: redakce@zena-in.cz

 

Reklama