Můj domácí háv jsou pantoflíčky zdobené pavím peřím, tanga, saténové kimono a vlasy mokré ze sprchy.... V reálu ne, ale v prasáckých představách jistého člena domácnosti ano. Důkaz nemám, ale podle pitomého úsměvu na jeho jinak uplně nic neříkajícím obličeji při sledování jakéhosi pokleslého hororu po jedenácté večer jsem nabyla zcela jistého přesvědčení. To by se mu u živáku z poslanecké sněmovny nestalo.

To nekonečné upozorňování ze strany mamky, abych se vysvlékla ze "školního" mi lezlo krkem. Nikdy nebyly podpořeny žádným mnou akceptovatelným argumentem a nikdy jsem se nepřevlékla dobrovolně a s úlevou. I přesto jsem tento týden nakázala dceři, aby se šla převléct laskavě z oblečení, ve kterém byla ve škole. Doufám, že to nepochopila tak, že cokoliv souvisejícího se školou považuji za odporné. K tomu dojde později a sama.

Takže zpátky ke mně. Ó jak krásně to zní a lechtá mé ego.

Začněme odspodu. Zásadně chodím v morkých ponožkách. Ne, že bych se v tom vyžívala. Jsou tu jiní, kteří obsedantně lijí vodu v koupelně na podlahu, cmrndají šťávu nebo fingují mytí nádobí. Nikdy se nepřiznají. V první fázi spoléhají na svou roztomilost, nezletilost a v poslední na chartu práv dítěte. Zákon je proti mně.

Dětská zatvrzelost ve mně však přetrvala. Snad pomsta za to, že mi maminka za inzultaci sestry tenkrát zakázala koukat na western s Gregory Peckem. Snad setrvačnost mohou za to, že se po příchodu z práce nebo venku nevrhám do vytahaných tepláků velikosti Haliny ani trička z dob pádu berlínské zdi. Pravda, kabát sundám. I čapku odložím, když běží topení.

Trošku bulváru přidám. Mám jeden poklesek, který bezpečně odlišuje můj domácí háv od zbytku hadříků, ve kterých si troufnu jít vyzvednout děti:svetřík vlastní výroby. Jsem od přirození zimomřivá. Nebo od přírody? V lingvistice se nevyznám a někdy ani sama v sobě. Svetřík černé barvy jsem si uháčkovala v poblouznění  euforie ze zvládnuté dovednosti. Radost zastínila soudnost, nicméně svetřík miluji. Hřeje. Takže se snažím nedráždit spoluobčany a Burdou odchované české ženy a ve svetříku nevycházím. Ale doma se ho nevzdám. Vždyť je to moje dílo. Už jsem si z některých fotoalb na Ženě-in všimla, že přiloženým fotem již zmíněného kousku bych se dopustila stejného faux pas jako vytáhnout ho ven o polední siestě v naší ulici. Ne ne, zabráním virtuálnímu lynchování a precizně ho schovám do své třinácté komnaty.

Hezký den.

TTT

Text nebyl redakcí upraven.

A tomu já bezpečně rozumím. Spousta lidí, které znám, včetně mě, má doma nějaký ten doma spíchnutý oděv, kterého se za žádnou cenu nechtějí vzdát. Čistě z hrdosti. Je to jako další dítě, jenom to míň zlobí.

U první věty se mi vybavila chytlavá písnička...

A co nosíte doma vy? Tohle je téma pro dnešní den.

Rozlišujete pracovní a domácí oblečení? Stačí vám tepláky a staré tričko, nebo si věci, které nosíte jen mezi čtyřmi stěnami, také pečlivě vybíráte? Pište svoje názory, které můžete doplnit i fotkou vašeho domácího oblečku, na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama