Je tak malinké, bezbranné, roztomilé! Jak jen byste své miminko mohla nemilovat? Snadno! Mateřská láska není cit, který se u všech maminek vytváří automaticky s porodem. Některé k němu musí dojít trnitou cestou.

Aneta, 29 let: Pár dní rozpaků

babySvé dítě jsem milovala už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že ho čekáme. Nemohla jsem se dočkat dne, kdy ho konečně spatříme. Pravidelné ultrazvuky u lékařky pro mě byly vždy takovým malým svátkem. A po nich následovalo nekonečné prohlížení si obrázků našeho drobečka. Když pak přišel na svět, čekala jsem, že mě zaplaví ta obrovská vlna emocí a nekonečné lásky. Jenže ono nic! No, nemůžu říct, že bych k němu vůbec nic krásného nepociťovala. Ale žádný ohňostroj citů, jak o tom každý básní. Musím přiznat, že mě to zklamalo a totálně rozhodilo. Tenhle rozpačitý stav ale naštěstí netrval dlouho. Než nás propustili domů, měla jsem už chuť našeho Peťulku samou láskou umačkat.

Světlana, 37 let: V těhotenství jsem ji i proklínala

babyTěhotenství pro mě nebylo od samého začátku procházkou růžovou zahradou. Nevolnosti, zadržování vody, cukrovka. No abych pravdu řekla, chvílemi jsem to malé i proklínala. A manžela s ním. Nakonec se k tomu všemu ještě Anička narodila císařským řezem, protože byla v bříšku koncem pánevním. Když mi ji pak na pokoj přinesli, euforická mateřská láska se nedostavila. Ano, byla roztomilá a pěkná, ale stejně tak i jiná miminka v porodnici. Necítila jsem k ní o nic víc náklonosti, než k těm ostatním. Měla jsem strach, že už to tak zůstane, že jsem ta nejhorší matka na světě. Výčitky mě trápily i doma. Nikdy bych to ale nikomu za žádnou cenu nepřiznala. O dceru jsem se starala, jak nejlépe to šlo. Jen mě mrzelo, že jí nemůžu dát opravdovou a silnou mateřskou lásku. Jenže jak rostla a přestávalo z ní být jen to uplakané a věčně spící stvořeníčko, začala ve mně ta láska doutnat. Zamilovávala jsem se do ní každým dnem víc a víc. A tak je to doteď.

Klára, 24 let: Zázrak na porodním sále

babyNa miminko jsem se zas až tak netěšila. Mohl za to strach z neznámého a určitá ztráta svobody. Jenže jakmile mi tu naši holčičku položili na porodním sále na břicho, vytryskly mi slzy a já už si nedovedla představit život bez ní. Miluju ji tak moc, až to bolí. Od samého začátku.

Eliška, 31 let: Snažím se přivolat mateřský cit

babyMám doma dvouměsíční miminko a pořád bojuju sama se sebou. Tam moc se snažím milovat ho! Pouštím si dojemné filmy, čtu srdceryvné knihy, jenže vykřesat ze sebe mateřskou lásku zatím neumím. Vím ale, že to jednou přijde. Tak mi to alespoň říkal můj kamarád psycholog, kterému jsem se s tím svým trápením jako jedinému svěřila. Ujistil mě, že nejsem první ani poslední. Prý je to jako láska k partnerovi. Taky se prohlubuje postupně.

Dana, 35 let: Přišlo to po šestinedělí

babyMně to trvalo do prvního Samova úsměvu, který přišel v jeho sedmi týdnech. V tu chvíli mě zaplavila taková láska, že to nešlo ani vypovědět. Upřímně, dost se mi ulevilo. Už jsem si připadala jako nejhorší matka na světě, která nedokáže své dítě milovat.

Milada, 39 let: Miluju ji od vždycky

Zbožňovala jsem naši Kamilku, když byla ještě schovaná v bříšku, a po porodu se to ještě znásobilo. Přišlo by mi divné, kdyby to bylo jinak.

Sandra, 30 let: Zachránil nás obě psychiatr

babySvé dítě jsem nenáviděla. Už v porodnici u mě převládala chuť sebrat se a utéct někam hodně daleko. Pryč od toho všeho. Odchod z porodnice jsem probrečela. Nedokázala jsem si představit, jak to všechno sama zvládnu, když bude manžel v práci. A taky to byl boj. Dcera plakala a já s ní. Když už jsem nad ní stála s polštářem a zvažovala, jak dál, došlo mi, že je na čase něco s tím udělat. Doktorka mě poslala k psychiatrovi a ten mě zachránil. Vlastně možná nás obě. Řekl mi, že trpím poporodní psychózou, a začal mě hned léčit. Dnes je Adélce sedm let a já jsem ta nejšťastnější a nejpyšnější maminka na světě.

Čtěte také:

Reklama