Začalo tak nevinně. Chatovali jsem spolu denně. Nejprve jen krátce, a pak se náš čas strávený u počítače prodlužoval. Už nestačily jen krátké věty v chatu. Pokračovali jsem sáhodlouhými e-maily. Bylo v nich tolik něhy a lásky. Všechny je mám dodnes schované. Po čase mi psaní připadalo málo, a já ho potřebovala vidět. Potřebovala jsem cítit jeho dotyk, sílu, něhu, jeho lásku, tak jak to sálalo z těch psaníček.

Byla jsem přesvědčena, že nic nám naši internetovou lásku nemůže překazit. To jsem ovšem netušila, co udělá moje fotka, kterou mu pošlu. Po odeslání fota začala psaníčka řídnout, vytrácela se něha. Bylo mi to moc líto, že mě soudí pole fotky. Rozhodla jsem se udělat radikální krok. Naše vzdálenost nebyla až tak veliká. Pouhých 100 km. Pocházím z malé vesničky, kde žije tak 500 obyvatel, a vydala jsem se do velkoměsta, do Brna. Znala jsem adresu, kde pracuje, ale když člověk dojede poprvé do Brna, musí být jak Alenka v říši divů. Já si tak totiž připadla. Dobrou čtvrthodinku mi trvalo, než jsem se vymotala z brněnského podzemí. Pak se jen zeptat kolemjdoucích na směr k Moravskému náměstí a už mě šalina vezla na místo. Na Moravském náměstí mi sice dalo chvilku zabrat, než jsem našla firmu, ve které můj vytoužený pracuje, ale zanedlouho už jsem přešlapovala přede dveřmi.

Nějak jsem nemohla sebrat odvahu, abych vešla dovnitř, když v tom se otevřely dveře a ON stál v nich a sám. Vím, že mi problesklo hlavou, teď nebo nikdy. Tak jsem k němu přistoupila a řekla jen „ahoj“ a nastalo neskutečně dlouhé mlčení. Jen jsem se dívali jeden druhému do očí. Vůbec netuším, jak dlouho tato chvíle trvala. Na to řekl „Počkej!“ a zmizel opět ve firmě. Myslím, si, že to bylo nejdelších 15 minut v životě. Stála jsem tam a přemýšlela, co se bude dít. Hlavou se mi honily všemožné myšlenky. Když se znovu objevil přede mnou, přitáhl si mě k sobě a dlouze políbil. Ano, byl to ten polibek, na který v životě nezapomenete. Vzal mě za ruku, dlouhé hodiny jsme se procházeli po Brně, moc jsme toho nenamluvili. Přišel čas mého odjezdu domů, doprovodil mě na vlak, poslední polibek a pak mi do ucha šeptá: „Byl jsem hlupák, odpusť mi!" Jak se vlak rozjel tak mi přišla smska „Miluji Tě!“ V té chvíli jsem věděla, že mám vyhráno, že jsem si vybojovala muže svých snů.

Uplynul asi měsíc, co jsem se navštěvovali. Jednou jel on za mnou, jednou já za ním. Pro mě to bylo hodně těžké, protože jsem měla dvouletou holčičku. Musím hodně poděkovat své sestřičce, která mi ji tak obětavě hlídala. Po tomto měsíci se muž mého srdce rozhodl, že si nás nastěhuje domů, abychom si byli stále na blízku. To jsem ale netušila, že bydlí se svojí maminkou. Na seznamovací návštěvu jsem jela i se svou dcerkou, ať se rovnou poznáme všichni. Hrozně jsem se bála, že se nám do cesty zase postavila překážka. Brzy se ukázalo, jak jsem se mýlila. Má budoucí tchyně mě přijala s otevřenou náručí. Mě i moji dcerku. Ta z počátku protestovala a nová babička se jí vůbec nelíbila. Ale krátký čas vše spravil. Z tchyně se stala moje velká kamarádka a rádkyně. Je to žena s velkým Ž.

Po dvou letech jsme náš vztah zpečetili svatbou. A rok nato jsme rodinu rozšířili o další dceru.

Získala jsem trojitou výhru v podobě manžela, tchyně-přítelkyně, a rodinného štěstí. Jsem ráda, že jsem tenkrát našla tu odvahu se vydat do víru velkoměsta.
 
Babca.p


Děkujeme za krásný a romantický příběh a posíláme 1500 bodů do VVS.

Reklama