Reklama


Malajsie není jen o lidech, nakupování, jidle a cestování, i když dnešní téma souvisí i s výlety do přirody. Dnes jsem se totiž rozhodla napsat vám něco o zdejší drobné i větší zvířeně, která občas dokáže pěkně pocuchat nervy rozmazleného Evropana.

Tak především ještěrky. Nejrozšířenější jsou malí gekonci. Maličkatá roztomilá stvoření, na která si prostě zvyknete. Najdete je ve městě i přirodě, láká je světlo a teplo. Což bohužel nabízí nejen pouliční osvětlení, ale i váš byt. Mnohokrát jsem se plížila po bytě a vyděšeně očekávala vetřelce s revolverem nebo něco na ten způsob, dokud jsem si nezvykla na fakt, že gekonci (doma je jednotně nazýváme Pepa) běhajíce po zdech, nadělají občas randál až neskutečný. Někteří místní občané toto řeší poněkud svérázným způsobem, ale já jsem vcelku milovník přírody, a tak prostě žijeme ve vzájemném respektu. Gekonci neběhají po podlaze, čímž odpadá moje obava z toho, že některého zašlápnu, a já zas toleruji jejich hlučné noční hry na honěnou. K těm drastickým metodám – kdo ještěrky ve svém bytě prostě nesnese, natírá si stěny jakousi kyselinou, která zvířátkům poleptá nožky. To mi přijde vážně trochu moc, a tak raději volím humánní cestu tichého přátelství.

Ještěrky ale nemusí být jen roztomilé. Obzvlášť když měří něco okolo jednoho metru a jmenují se Monitor Lizzard. Vypadají jako malí krokodýli a stejně jako oni dokažou z naprosté nehybnosti během vteřiny vyvinout neuvěřitelnou rychlost, když je vyrušíte z rozjímání. Snad prý v ohrožení dokáží člověka i pokousat, ale to naštěstí z vlastní zkušenosti nevím. Už jsme ale jednoho lovili v chatce u moře. Těžko říct kudy se tam dostal, ale za postelí se mu evidentně líbilo. Po tom, co jsem s touhle obludou odmítla strávit noc v jednom pokoji, společně s manželem se nám ji podařilo chytit do igelitky a vynést ven. Pravda, moje účast spočívala v lehce hysterickém skákání po posteli a lehkým pošťuchováním návštěvníka smetákem, ale dokázali jsme to a nikdo nebyl zraněn.

Horší vzpomínku na mini-krokodýla mám také z víkendu na pláži. Jednou jsem se vracela po slunění do chatičky a osleplá sluncem se vrhla rovnou do koupelny. No, stav mých očí si říká o nějakou tu optiku, a tak jsme musela chvili mžourat směr záchodová mísa, abych zjistila, co že to vlastně vidím. A když mi to došlo, vylétla jsem z chaty jak čert z krabičky, sdělujíc manželovi, že do záchodové mísy se napasoval Monitor Lizzard, hlavou napřed, jen ocas koukal ven. Ani jeden z nás neměl příliš odvahy to řešit, a tak jsme požádali majitele resortu o nějakou akci. Uklidnil nás, že se o to postará a že se to občas stane. Ještěr si najde cestu do chaty a v koupelně se chce napít z mísy (to jsou mi chutě), ale je moc velký na to, aby se dostal ven a tak se prostě utopí. Nic moc, že? Usadila jsme se venku a čekala. Za chvilku pan majitel vyšel ven a mířil do chatky s lahví sava a smetákem. Než jsem si srovnala, na co asi potřebuje zrovna takové náčiní, ozvaly se z nitra koupelny zvuky, které mě nenechaly na pochybách. Že rázný venkovan řeší situaci mnohem složitěji, než aby ubožáka vytáhl ven a odnesl. Ozvalo se spláchnutí a pan majitel vyšel ven se spokojeným výrazem po dobře vykonaném díle a byl moc překvapený, že ho prosím o jinou chatku, vždyť přece použil po akci to savo...

Jinou kapitolou jsou městské krysy a švábi. Přiznám se, že hlavně krysy jsou mojí noční můrou. Snažím se s tím bojovat, neb v Kuala Lumpur opravdu není všude tak čisto, aby jich bylo málo. Snažím se vyhýbat postranním uličkám, kde se válí pytle s odpadky, nechodím do podezřelých restaurací. Ale málo platné, je jich prostě příliš na to, abych se jim vyhnula. Jednou se jedna z nich rozhodla nastěhovat do naší kuchyně, i přes to, že ji vůbec nemohla nazvat zajímavou – žádná špína či povalující se jídlo, nebo dokonce odpadky nevedeme. Do kuchyně jsem se rozhodla nevstoupit do doby, než bude nepřítel zlikvidován, a po celé dva dny jsem to dodržela. Dokonce jsem se snažila ani okem nezavadit o kuchyňské dveře, abych náhodou krysu nevylákala k prohlídce dalších místností...

Samostatnoou kapitolou jsou moskyti a jiná kousavá havěť, ale nebudu vás unavovat sčitáním všech šťípanců a mými preventivními úvahami o životě s malárií... Prostě každá mince má dvě strany, a ačkoliv tvrdím, že žijeme v ráji, vždycky se najde něco příliš pozemského, co mi za pravdu nedává... ale dokud jsou to jen takovéhle maličkosti, ještě nad tím přece můžu jen mávnout rukou a užívat si!