Krásný den všem. Jako dítě jsem byla velmi uzavřená, stydlivá a tak všechny moje sny a přání zůstaly schované hluboko uvnitř. Maminka říkala, že jsem byla to dítě, které kam posadili, tam za hodinu našli. Moc dětí se mnou nekamarádilo, byla jsem vždycky tak trochu "divná". A ze všeho nejvíc jsem si přála, aby se moji rodiče snažili mě pochopit a aby mi pomohli se zorientovat v tom velkém, a bohužel pro tak naivní a hodné dítě jako já byla i zlém světě. Ale nestalo se a řekla bych, že například i můj šéf mě zná osobně lépe, než rodiče poznali za celý můj život. Asi měli radost jen z toho dělání dětí.

Myslím, že jsem se vychovala tak trochu sama. Moje sestra byla ta naše hvězda, nejmladší, nejvíc uřvaná. Chodila do klavíru a do zpěvu, maminka se v ní viděla, měla spoustu kamarádek, měla hezčí oblečení než já, byla to panenka. Mě brali jako toho nenáročného, co nezlobí a neozve se, tudíž nic nepotřebuje, takže jsem jen žila. Vždycky jsem byla odstrčená a tak jsem to chápala. Docházet mi to začalo, až když jsem byla větší dítě. Takže můj sen pak bylo mít velkou rodinu a zařídit si to se svýma dětma úplně jinak, než to fungovalo u nás. Žila jsem vlastně jen vyhlídkou na lepší život, až budu velká a budu se starat sama o sebe a svoje děti. Zkrátka budu konečně pro někoho důležitá.

Tak tedy teď už jsem velká, nežiji budoucností, ale přítomností a rodinu zatím nemám. Minulost je mrtvá, nevzpomínám na dětství, nezajímá mne co bylo, ale žádnou křivdu nepociťuji. Jen definovat nějaké city k rodině asi neumím:( Jsem jim vděčná, že mi dali prostor rozvíjet mou osobnost samostatně, ale žít v tomto světě? s tím mi nepomohl nikdo a vlastně to pořád moc neumím. A to je nesplněný sen.

Trinii

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Nesete si i vy z dětství nějakou křivdu nebo nesplněný sen? Napište nám svůj příběh. Váš příspěvek zveřejníme ještě dnes.

redakce@zena-in.cz

Reklama