Stalo se to před 23 lety v Jičíně. Bylo pošmourné listopadové ráno roku 1981. Celou noc jsem měla bolesti. A ráno, kdy se mi zdálo, že už jsou bez přestávek, jsem zazvonila na motorizovaného souseda. Muž byl totiž v Praze. A jelo se.

Na příjmu, kde sestra vypisovala dlouze do papírů spoustu určitě „potřebných“ údajů, bolesti ustaly. A když se mě zeptala, jaké jsou intervaly, řekla jsem pravdu. Dostala jsem vynadáno a šla si za trest lehnout na pokoj s rizikovými těhotenstvími.

Celý den jsem se tam povalovala jako tělo bez duše (a přitom jsem byla de facto s dušemi dvěma). Večer se bolesti vrátily a tentokrát už opravdu festovní.

Po všech těch krásných procedurách, jako je holení a klystýr, jsem ulehla na porodním sále. Noční sestra mě zanechala svému osudu a občas (jednou za hodinu) přiběhla načichlá kouřem ze sesterny překontrolovat, jestli jsem ještě vcelku.

Ráno v 7 zjistila, že už to asi bude, a začala shánět doktora. Pan doktor se probral z vydatného spánku a celý nevrlý dorazil za půl hodiny. Byla jsem otevřená, teoreticky jsem měla rodit, ale nerodila jsem.

Právě se střídaly směny, a tak u mého první porodu asistovaly dvě sestry, dva lékaři a pak si na mě zavolali i primáře. Po úporném žehlení  (sestra střídavě s doktorem naléhali na mé obrovské břicho a snažili se takto dítě vypudit) spatřil konečně světlo světa můj první syn.

Když mi ho ukázali, vyfoukl na mě bublinu. Ach ten byl ošklivej! Nevím, proč se mu nechtělo na svět, jestli věděl, co ho tady čeká, nebo to způsobily jeho proporce – 55 cm a 4,20 kg.

I následovný pobyt v porodnici stál za to. Otrávená sestra rozvážela mimina jako housky. Dostávala jsem kapky, že ten můj v noci pořád řve a že málo kojím. Nemohla jsem sedět, protože mě šili snad až ke krku. A k obědu nám vařili takové lahůdky jako špekové knedlíky se zelím (pročpak potom dětičky řvaly?).

Za šestnáct měsíců jsem jela do této porodnice podruhé. Bylo krásné březnové ráno, na příjmu seděla vyjukaná prvorodička a já šla rovnou na sál.

Jen jsem ulehla, stačila jsem jen sestře zakoktat příjmení dítěte a už se klubalo. Příjemná paní doktorka ještě žertovala, když tvrdila, to bude chlap, ten má ale ramena. A taky byl.

Sestřička, co rozvážela miminka,  byla milá a kdykoli ochotná poradit a pomoci. Knedlíky jsme nedostaly. Prostě jako bych byla v úplně jiné porodnici než před rokem.

Celou rodící anabázi jsem si pak ještě po šesti letech zopakovala, ale to už se psal rok 1989, bylo to v Podolí a nestalo se nic zvláštního. Vlastně ano. Narodila se mi HOLKA!  

     
Reklama